Nejprve kolem mne CD Bokomary Miláček jen tak prošumělo. Říkal jsem si, další řadovka, opět výrazný podíl Milana Jablonského a Luboše Javůrka jako autorů, takže standard. Pak se mi jednotlivé písničky začaly vracet – tak jak se objevovaly ve vysílání Countryrádia a také se mi některé začaly samy od sebe vybavovat. Vrátil jsem se k nosiči a naplno si uvědomil svůj omyl: Bokomara nemá řadová alba. A přesto i toto zcela zapadá do “bokomařího” obrázku. Po tématických celcích s hantecem či Mariemi je tady další deska, která má jednotící prvek – a to v různosti. Zní to divně? Ale ne – tím jednotícím prvkem je 10 zpěvaček, které si Luboš Javůrek vybral, aby mu jeho písničky zazpívaly.

Nutno hned v úvodu konstatovat, že těch 10 zpěvaček album zachraňuje a činí jej ojedinělým i jedinečným. Samotné písně se totiž příliš nevymykají z průměru nejen repertoáru Bokomary všech dob, ale mnohé ani z průměru na naší folkové scéně. Ten “bokomaří” průměr navozuje hned titulní a úvodní Miláček, mírně posmutnělý, ale s poselstvím, že nikdy není nejhůř, navzdory té objednávce provazu se smyčkou v textu. Folkový standard pak reprezentují třeba hned druhá Semínka, kde se Kateřina Menšíková sice snaží, využije všech zavedených fíglů v projevu folkových zpěvaček, ale celé je to trochu samoúčelné. Teprve v kontextu ostatních písniček a zpěvaček vyplouvá napovrch smysl alba – písničky, které by v podání jednoho interpreta (jedno, zdali sólisty či skupiny) působily jako šedivý monolit, v podání hostujících zpěvaček náhle rozkvétají každá svým životem.

A tak je zajímavé sledovat, jak si s těžkou melodií poradila ve skladbě Důlní koník Blanka Táborská a srovnávat jí s Monikou Vodičkovou v hned následujících Pololáníkových Vánocích v Kobeřicích. Je zajímavé konstatovat, že ať už “hostující” autoři psali pro Bokomaru na míru anebo prostě přinesli písničku, stejně si nejlépe se značkou Bokomara poradí “kmenová” dvojice Jablonský - Javůrek. Kromě titulní melodie si to řeknete třeba u Pláže nebo u skladby Po horách. Ta zvláštní nostalgie je prostě značkou, nikoliv jen pózou a třeba v Pláži se jí Věra Horká naprosto podřizuje. Kromě titulní písně pak do hitové kategorie patří ještě Srdečník Jindřišky Petrákové a Babí blín, na opačném pólu pak stojí kromě Semínek i Schovám se do tvých dlaní Šárky Benetkové nebo Má to tak být. Ale to nevadí, toto je vyrovnáno písničkami jinými: dobrá deska má oddechová místa pro doznění silných skladeb a k nabrání sil pro vychutnávání dalších částí desky a nemusí přesvědčovat, že ty oddechové písně jsou vlastně ty silné. Tohle CD Bokomary nemá zapotřebí.

Nesmím zapomenout na Šany – i ta zpívá jednu písničku: Dumej a na chvíli vrací dojem z kompletní Bokomary, ale také potvrzuje, že úvaha Luboše Javůrka pozvat ke spolupráci hned deset zpěvaček po odchodu jedné a nehledat hned rovnocennou náhradu bylo správným krokem – alespoň pro natočení alba. Poslední trojici písní zpívají Jana Radová (Po horách) Pavlína Jíšová (Nejasno) a Pavla Dvořáčková (Kanibal) a zatímco posluchač tak trochu čeká, že album už pomalu spěje ke konci, je rázně probuzen prakticky rockovou písní Nejasno v podání Pavlíny Jíšové a Luboše Javůrka – jako kdyby Bokomara sdělovala, podívejte, co na vás máme ještě připraveno, až budeme jednou chtít. A ještě na konec je nachystáno pro posluchače jedno další srovnání – desku uzavírající Kanibal je jen maketa hudby z míst, kde (prý) kanibalové žijí, opravdové horko z toho nesálá. Zvláštní zmínku si z muzikantů zaslouží saxofonista Jaroslav Baják a trumpetista Hubert Ratschker, kteří vracejí dechové nástroje na to místo, kam ve folku patří.

Miloš Keller

HOME