Rovnocenné partnerství

Naďa Urbánková & Bokomara: Pouť na Želiv. Areca Multimedia 2007, celkový čas: 44:47

Spolupráci pětinásobné Zlaté slavice Nadi Urbánkové s folkovou Bokomarou jsem původně považoval za krátkodechý projekt, který skončí s jednou festivalovou sezónou. Mýlil jsem se. Hudební kamarádství Luboše Javůrka s paní Naďou, kterou možná poslouchat v rádiu už jako malý kluk, utužila už dvě léta společného vystupování na velkých přehlídkách a nyní vyvrcholilo natočením společného alba Pouť na Želiv. Ačkoliv je zpěvaččino jméno na obalu uvedeno většími písmeny než název skupiny, jde o setkání naprosto rovnocenné. Posluchač už při prvním letmém seznámení s nahrávkou zjistí, že zde došlo k oboustrannému ovlivnění a obohacení. Kdo se tedy ve studiu Javor v Kobeřicích v průběhu několika měsíců roku 2007 scházel? Na jedné straně jedna z kdysi nejúspěšnějších českých zpěvaček středního proudu, interpretka několika nezpochybnitelných silných hitů, které však v polovině 80. let začal ujížděl vlak a které se snad nyní po mnoha letech povedlo najít nejen nové spoluhráče, ale i (staro)nové publikum. Na straně druhé stojí folkrocková kapela, která se ani v minulosti nebála jiných žánrů a různých spoluprací, jejíž umí zahrát i akustické country nebo bigbít a pro kterou byly vždy velmi důležité texty, ať už poetické, nebo humorné (třeba v brněnském hantecu). Kapela, která se už roky potýká s fluktuací zpěvaček a která tu pravou tvář a ten pravý ženský hlas možná konečně našla. Pokud jsem v prvním odstavci učinil narážku na generační rozdíl mezi Urbánkovou a Javůrkem, musím doplnit, že ostatní muzikanti z Bokomary jsou ještě mladší než kapelník. Právě díky nim dochází občas na albu Pouť na Želiv k zajímavým střetům uhlazeného středního proudu s rockovou dravostí. Jako posluchač bych těchto momentů uvítal ještě daleko víc; takto album zní až příliš laskavě. Dramaturgie alba svým způsobem kopíruje obě naznačené stylové tváře Bokomary: vážnější, poetickou polohu (skladby 1–8) a polohu hravou, rozvernou, místy až košilatou nebo sice vážnou, avšak vycházející z moravského folklóru (závěr alba). V tomto rozdělení lze – samozřejmě s vědomím velké nepřesnosti – vidět paralelu ke dvěma známým tvářím Nadi Urbánkové (Závidím nebo Drahý můj na straně jedné a Vilém peče housky a Svatební průvod na straně druhé). Jak je to s naznačeným vzájemným ovlivňováním Nadi Urbánkové a Bokomary? Zpěvačka se skupině přizpůsobuje v rovině dramaturgie. Zpívá Javůrkovy skladby, z nichž některé jí na první poslech sednou (Samota, Betlémský příběh), z jiných však sálá jistá křečovitost (především zmíněný rádoby humorný závěr alba). Kapela se naopak interpretce částečně přizpůsobuje v aranžích: Více než na starších albech zde Bokomara tíhne ke country, respektive k jeho fúzi se středním proudem, která odkazuje na spolupráci Urbánkové s Country Beatem Jiřího Brabce. Nejpatrnější je to v Babičce Majce: text Jiřího moravského Brabce neguje dechovku a vyzdvihuje swing, avšak kapela hraje přesně ten druh country, který pro mnohé posluchače nemá k dechovce daleko. Mnohem lépe vyznívá úvodní kombinace moderního (rockovějšího) country s popem v Jednou sved nás Bůh. Album jako celek je po aranžérské stránce pestré a přináší několik příjemných překvapení: irské píšťalky v Pygmalion (mimochodem vždy při té melodii čekám, kdy se přelije v Lennonovo Imagine), výraznou basu v Já tě poznám a Ej na políčku nebo akordeon ve Vánočním přání. Naďa Urbánková jako zpěvačka je profesionálka s bezchybnou výslovností a školeným hlasem. Z těchto kladů se však může stát i zápor, když interpretka svým dokonalým přednesem odzpívá verš s chybami v přízvucích (“o DObrá znamení” nebo “do SPODní přihrádky” namísto přízvuků na jednoslabičných předložkách – Pouť na Želiv). Že spolupráce Bokomary s Naďou Urbánkovou není krátkodechým projektem, už dávno víme. Zda bude pokračovat ještě pár let a vyústí v další alba, zatím netuším. Přesto se těším a doufám, že by mohla vzniknout deska s novými písněmi, silnými minimálně tak jako zde právě titulní píseň Pouť na Želiv s textem Jiřího moravského Brabce, psaná zkušené zpěvačce přímo na tělo.

Milan Tesař
Folk & Country 6/2008

HOME