O tom, že má skupina Bokomara zálibu v monotematických projektech, jsem už psal v recenzi minulého alba Miláček. Už tehdy jsem naznačil, že kapela “cosi” připravuje s textařem Milanem Jablonským a že se to “cosi” má týkat divadla. Album Cenathálie je přede mnou, skutečně obsahuje písně inspirované slavnými divadelními hrami a já musím uznale podotknout, že se – i když na něm není úplně všechno podle mého vkusu – povedlo.

V první řadě je nutné říct, že dlouholetý kulisák Jablonský nezveršoval obsahy her. Ve většině případů jde o pouhou inspiraci tématem (Kdo mi co dá podle Molièrova Lakomce), známou drobnou epizodou (Dál si svou kuličku válet podle Ze života hmyzu bratří Čapků) nebo ústředním sloganem (Tento způsob léta podle Rozmarného léta). Pouze v některých skladbách textař zachoval alespoň část příběhové linie (dialog Romea a Julie v Naše láska je kýč, do současného hospodského prostředí přenesená Maryša – Káva je po lógr dopitá, hod širákem pod balkónem v Leonardo a DiCaprio). Inspirace slavnými dramaty má však ještě jednu důležitou rovinu, na kterou mě upozornil Luboš Javůrek a kterou bych – přiznávám – možná sám nepostřehl. Milan Jablonský se při psaní některých textů snažil zachovat formu originálu – délku veršů, metrum, systém rýmování. Když si s tímto vědomím přečtete text Leonardo DiCaprio na motivy Cyrana pěkně nahlas jako báseň, nezbývá než smeknout (širák).

Luboš Javůrek je silný melodik (hodně se mi líbí napříiklad Tento způsob léta nebo Dál si svou kuličku válet), avšak nevyhne se opakování. Bonusový Andrt mi – přes hutnější zvuk – připomene starší bokomaří píseň Lustr nebo můra, jednoznačně hitová Kdo mi co dá zase nejen mně (soudě podle několika na sobě nezávislých ohlasů v hitparádě Proglasu) stále oživuje vzpomínky na píseň Richarda Müllera Srdce jako kníže Rohan.

I když je současná sestava Bokomary (uvedená v bookletu) folková (dvě kytary, basa), zásluhou početných hostů album folkové není. Najdeme na něm hutný rokenrol (Andrt), pohodový pop (Dál si svou kuličku válet, Leonardo a DiCaprio, Nekonečný kruh), folkrock… Více než slovíčka označující žánry a styly je však důležitý fakt, že Bokomara může svým novým albem oslovit i posluchače, kterým by jednoduché folkové aranže nevoněly. Navíc mám pocit, že po zvukové stránce je novinka zatím nejlepším albem v diskografii Bokomary. A také albem nejodvážnějším: Velmi příjemně mě překvapil například elektronický doprovod Kulisáckého requiem se smyčkami bicích.

A co mi naopak příliš po chuti není? Zbytečné mi v kontextu alba připadají oba bonusy (Andrt a Žena přes palubu – mimochodem píseň, kterou kapela zařazuje do svých koncertních playlistů už hezkých pár let). I když má jít zřejmě o odlehčení jinak převážně vážného alba, působí na mě závěr alba spíše rušivě. Podobně křečovitě mi vyznívá role Jany Radové v úplném závěru písně Káva je po lógr dopita. U alba inspirovaného divadle bych čekal trochu přesvědčivější herecký výkon.

Ale pozitivní dojmy převládají a – což je možná nejdůležitější – s rostoucím počtem poslechů jich přibývá. Milan Jablonský, jemuž divadlo “bylo, je a bude životní milenkou” (jak píše v bookletu alba), do svých textů ukryl spoustu fines, které neodhalíte napoprvé. Dovolte proto závěrem pár mých oblíbených hlášek, ke kterým si postupně můžete přidávat další: “Lidstvo je velké až až / jenom my lidi jsme malí” (Dál si svou kuličku válet); “Rozteklé deo spreje / lechtají v podpaždí / slunce jak kamna hřeje / i vrazi nevraždí” (Tento způsob léta); “Jako dvě veliké a modré oči / vlévá se do sebe Svratka a nebe” (Kouzelná noc).

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME