Antologie – Pavel Bobek

To se to bude psát, řekl jsem si, když jsem od šéfredaktora dostal tento úkol. To jsem ještě netušil, co s tím bude za komplikace. Jednak jsem získal pocit, že propagaci Antologie nebyla věnována úplně ta nejvymazlenější péče, jakou by si zasloužilo v podstatě celoživotní bilancování jednoho z nejvýznamnějších a nejdéle působících zpěváků našeho popu, rock and rollu a country. Možná proto, že nakonec na ní jsou záležitosti, které každý příznivec nejen zpěváka, ale i dotčených žánrů jako takových v podstatné většině doma má, a tak každý kupující v podstatě ví do čeho jde a kupuje především proto, že chce mít nahrávky pohromadě nebo v současné technické kvalitě. Dlužno poznamenat, že se mu obojího dostane – dvojCD je opravdu obsažné a nezapomíná na nic podstatného ze zpěvákovy tvorby ( je zbytečné psát, že vím nejméně o dvacítce dalších, které by tam být taky mohly – např. z jeho rock and rollového období), nezapomíná ale ani na některé jeho evidentně oblíbené věci, které až tak stěžejní v jeho tvorbě ani v dějinách hudby nebyly, ale je milé poznat tento zpěvákův vztah k nim, a písničky byly zřejmě ve většině účinně remasterovány. Určitě Antologie poskytuje přehled o vývoji zpěváka, jeho písniček i muziky kolem něj za uplynulých skoro 40 let – je zajímavé slyšet vedle sebe například tradičně countryovou Ruby, countrypopovou Lásko mě ubývá sil, baladickou Věž tónů a slov a moderně retrospektivní Muž, který nikdy nebyl in. A podobných skupin byste sestavili víc a každá by reprezentovala... váš celý život (pokud je vám 40 a víc). A tím jsme se dostal i k druhému důvodu toho, proč jsem se mýlil, když jsem si říkal, že se bude recenze snadno psát. Když jsem to tak poslouchal, tak jsem si říkal: O čem proboha vlastně mám psát? Jednak o každé z těch písní toho bylo tolik napsáno (zadejte si je ve vyhledavači), jednak je to výběr toho nejpodstatnějšího a nejlepšího ze zpěvákovy tvorby, tak nezbývá , než tomu prostě jen přitakat. A i kdyby nebyl, tak i ty slabší Bobkovy kousky ještě bohatě dosahují obecného nadprůměru ve všech žánrech. Jednu chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že by bylo nejlepší vypsat prostě názvy písní, které na obou CD jsou – to by byla ta nejlepší recenze. Není to ale na tomto místě zvykem, a tak se jen omezím na ujištění, že i tu svou oblíbenou na CD najdete – nehledě na již výše zmíněnou funkci vyčerpávajícího přehledu. A možná že nějakou “novou” pro sebe i objevíte. A pozor - relativně nedávno (2006) vyšel jiný výběr 40 písní Pavla Bobka – ten je ale pojat podstatně komerčněji. Inu není výběr jako výběr. A tak se o to víc mohu soustředit na to, co se mi honilo hlavou, když jsem obě CD poslouchal a prohlížel si obal. Jak písničky právě v podání Pavla Bobka za těch bezmála 40 let nezestárly (a jak si naopak originály mnohdy ani nevybavujeme). Jak sám interpret dokázal (a dokáže) držet krok s časem podobně noblesně. Jak neuvěřitelně dlouhá cesta těch 40 let je a kolikrát bylo možno klopýtnout a kolik Bobkových současníků se stejnou startovací čárou dneska už je dneska v zapomnění vinou svou nebo okolností. Jak jím přebírané hity buď ctily obsah a provedení vzoru, anebo jej vkusně posunovaly do českých reálií. Jak původně angličtinu vyznávající zpěvák opravil svůj názor a jak dal písničkám češtinou nový rozměr. Jak vždycky dbal na pečlivě odvedenou práci – i třeba z hlediska výběru textařů pro české texty. Jak v každé písni najdeme příběh či poučení – v některé dříve, v některé později (některým bilančním písním začínám teprve teď rozumět, některé na mě teprve čekají – o některých jsem si bláhově myslel, že mě jejich příběhy ani nemůžou potkat - aspoň jsem na ně díky Pavlu Bobkovi připraven). Jak se s časem mění i témata a jejich hloubka. Jak navzdory (nebo právě kvůli) určité skromnosti ve vnější prezentaci si jeho písničky vždycky cestu k posluchačům našly a měly takový úspěch, jakého jiní dosahovali jen za masivní podpory okolí (reklama, televize a podobně). Jak vytrvalost přináší ovoce. Jak nenápadně všestranný Pavel Bobek vlastně je – nejen zpěvák, ale i autor, pedagog, a vlastně i herec. Jak se doprovodné skupiny kolem něj měnily a jak on zůstával stále svůj a každé spojení s každou novou skupinou se stalo vlivem síly jeho osobnosti vlastně logickým, přirozeným a normálním (řekli byste v osmdesátých letech, že jej bude za dvacet let doprovázet v podstatě bluegrassová formace?) Jak dokázal spolupracovat se svými kolegy a vždycky vznikla píseň, která mnohdy v repertoáru onoho pěveckého partnera je evergreenem. Jak vlastně vůbec nevadí, že existuje jen minimum původních českých písniček napsaných přímo pro Pavla Bobka. Jak jeho zásluhou jsme se dozvídali o tom, co se děje v zahraniční country, když sem přicházely i popové písničky s dlouhými zpožděními. Jak to asi zpěvák mnohdy neměl při tomto hudebním zaměření lehké (a jak o tom dneska nemluví, na rozdíl od jiných, kteří měli cestu podstatně snažší). Jak moje osobní setkání s ním bylo naprosto konzistentní s představou, jakou jsem o něm měl z desek, plakátů, rozhovorů, písniček a koncertů...
A neustále mě napadá: Johnny Cash.

Miloš Keller
Folk & Country 6/2008

HOME