Solidní autorský folk

Jako na houpačce si museli připadat členové severočeské folkové skupiny Bob a Bobci v roce 2007. Jen pár dnů po vydání debutového alba předčasně odešel kapelník a baskytarista Bob Zelenka. Aspoň drobnou náplastí na ránu pak kapele mohlo být dvojité vítězství ve finále Porty v Ústí nad Labem. A vítězství zasloužené, musím dodat, protože ve svém žánru, tedy v akustickém folku či trampfolku patří tato parta po 12 letech existence k tomu skutečně nejlepšímu. Mimochodem věděli byste, že v roce 1995 začínali “jako chlapecká kapela hrající převážně písně Kapitána Kida a bratří Ryvolů”? Dnes jsou osobitou skupinou s výraznými ženskými vokály a především s autorskou tvorbou. Výhradním autorem hudby je dnes René Ježek Kříž, kterého si můžete pamatovat například z jedné ze sestav Vltavínu. Texty skládá Věrka Teršípová. Pokud tvrdím, že jsou Bob a Bobci osobití, nemyslím tím bůhvíjakou autorskou invenci a hráčskou dokonalost. V obou těchto disciplínách si členové kapely počínají solidně, aniž by příliš vyčuhovali nad průměr ostatních slušných kapel. Čím však Severočeši zaujmou po pečlivém poslechu celého alba, je umění namíchat důvěryhodnou směs všech možných akustických stylů, které až pozoruhodně drží pohromadě. Album začíná swingově-trampskou Po nás potopa, ve které Bobci možná navazují na své úplné začátky. Pokud však posluchač bude očekávat, že i zbytek desky se ponese v tomto hravém duchu, bude nikoli snad zklamán, ale překvapen. Deska pokračuje klidnější folkovou Ve vzduchoprázdnu s pěkně vystavěnými vícehlasy a rychlejší refrénem. Prostě akustická muzika staré školy v  tom nejlepším slova smyslu. Mnohem moderněji působí Hádka s mužsko-ženským dialogem à la – ano, skutečně mi to tak zní – Nerez! A není to naposledy, co se mi při poslechu alba slavné trio vybavilo: hned pátá skladba U všech čertů mi Nerez připomíná znovu (snad jen to laciné čertovské citoslovce si Bobci mohli odpustit). Dále deska obsahuje netradiční vánoční baladu (Celoroční vánoční), trampské blues (Na cestě), náznak renesančního tance (Taneční hodiny), odlehčený melodický folk (Na dosah) a vše vyústí do závěrečné skladby Výkřik, ve které Zelenkova baskytara upoutá pozornost více než mužské i ženské sólové vokály. Právě na konci alba vám totiž možná dojde, že Bob a Bobci nemají ve svém středu tak výrazného sólistu, abyste si jeho hlas navždy zapamatovali (to je jeden z významných detailů, jímž se kapela liší od Nerezu i Ryvolů). Sborové vokály v refrénech jsou však zpravidla výrazné a dobře zvládnuté (což platí i o Výkřiku). Z alba je zřejmé, že Bob a Bobci rádi experimentují, samozřejmě v mantinelech svého žánru. Věrka Teršípová se pokouší o hry se slovíčky: V úvodní Po nás potopa se jí to poměrně daří (včetně možná nechtěné hříčky v prvním verši: “A Lence se domů nechce” můžeme číst i “Alence…”). Zajímavá je také struktura veršů v Na cestě (střídání různých typů rýmu včetně absolutních, asonancí i volného verše). Méně už je zvládnuté veršování v Celoroční vánoční (velké množství gramatických rýmů při poslechu ruší) a Za vším hledej ženu, inspirovanou zřejmě Slovníkem cizích slov, vnímám pouze jako textařskou etudu. Vůbec mám pocit, že některé texty by si zasloužily ještě drobnou revizi. Například v závěrečném Výkřiku je škoda, když po slibném začátku “Jako měsíc na hladině / hadi svlékaj kůži líně” následuje dvojverší “Proplétáš se do mých smutků / odhazuješ bláznů masku”, které přímo křičí nedostatkem vhodného rýmu. U Lechtivé mi zase přijde zbytečný dvojí úhel pohledu v textu, když se z ženských úst dozvídáme prakticky totéž co z mužských. Očekávaná pointa chybí. Přes tyto drobné výhrady se Bob a Bobci za svůj debut nemusí stydět. Minimálně polovina písní stojí za opakovaný poslech: vedle už zmíněných Po nás potopa, Hádky, Ve vzduchoprázdnu nebo Na dosah bych k nim určitě přidal Čekání, inspirované formou lidové písně. V době, kdy je akustický folk na ústupu, to není málo.

Milan Tesař
Folk & Country 3/2008

HOME