Blue Effect: 1969–89, Supraphon 2009, celkový čas 39:40 + 39:56 + 42:45 + 43:22 + 37:57 + 40:33 + 43:49 + 41:51 + 77:21

Rockový Blue Effect nadchl fanoušky na folkové Zahradě. Tak by mohl znít titulek v neinformovaném tisku o úspěchu kapely v čele s fenomenálním kytaristou Radimem Hladíkem na 20. ročníku festivalu Zahrada. Ve skutečnosti Zahrada už dávno není folková a Blue Effect nikdy nebyl čistě rockový. Kapelu (původně s názvem The Special Blue Effect) na podzim 1968 založili baskytarista Vladimír Kozel, zpěvák Vladimír Mišík a bubeník Vlado Čech, ke kterým se vzápětí přidal Hladík, pozdější personifikace skupiny. Právě pod jeho vedením se z Blue Effectu (dočasně nuceně přejmenovávaného na Modrý efekt či M. Efekt) stalo těleso, kterému byla každá žánrová košile úzká a které předurčovalo vývoj české rockové hudby i jejích fúzí s dalšími žánry. Supraphonský komplet, vydaný mimo jiné u příležitosti 40 let od prvního alba kapely (Meditace) přináší remasterované reedice všech osmi řadových desek z 60.–80. let (ta poslední byla ve skutečnosti natočena v roce 1980) a k tomu devátý, bonusový disk, který vedle starších singlových snímků také částečně zaplňuje mezery v diskografii do roku 1989. Box však nepřináší zdaleka vše, v minulosti vyšlo na CD. Chybějí některé bonusy z reedic jednotlivých desek nebo raritní snímky z dvojalba Beatová síň slávy (zmíním alespoň hudební koláž z básní Jiřího Wolkera pro plzeňské divadlo Alfa z roku 1976). Na druhou stranu na devátém disku najdeme i dosud nezveřejněné raritní snímky, jako je například původně plánovaný a nikdy nevydaný úvod alba Meditace – píseň Král živých s textem Jaroslava Hutky. Posloucháme-li jednotlivé projekty Radima Hladíka a jeho kapely, máme před sebou skutečně historii českého bigbítu v kostce. Historii zcela jinou, než jakou nám nabízí například Olympic. Hladíkův přístup byl vždy sofistikovanější než přímočarý tah na bránu Petra Jandy. Zatímco na Meditaci (s nesmrtelným Mišíkovým hitem Slunečný hrob) šlo o inspiraci raným elektrifikovaným blues a o pokus o napodobení anglosaských vzorů, už druhé LP Coniunctio (1970), natočené ve spolupráci s Kratochvílovým a Stivínovým Jazzem Q, přineslo rockovým fanouškům velké překvapení: Příkladem je střídání až hardrockových fasáží s neskutečně svobodným jazzem v úvodní devatenáctiminutové (!) skladbě Coniunctio I. S jiným typem jazzu, s velkokapelovým a konvenčnějším, se Hladíkova kapela (zde už s Leškem Semelkem za klávesami) potkala na albu Nová syntéza (1971), natočeném ve spolupráci s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu v čele s Kamilem Hálou. Pokračování Nová syntéza 2 (1974) je opět o něco odvážnější, a to mimo jiné díky hostování Laca Decziho v titulní 22minutové skladbě. Deska ME & Radim Hladík (1975) s hostujícími Martinem Kratochvílem a Jiřím Stivínem znamenala návrat ke zběsilým jízdám Coniunctia, avšak přinesla i poetický kytarový hit Čajovna. Klasikou v repertoáru Blue Effectu se stala i úprava lidové Ej, padá, padá rosenka, majstrštyk z alba Svitanie (1977) s Brňanem Oldřichem Veselým za mikrofonem a klávesami. Toto album s baskytaristou Fedorem Frešem a s čím dál odvážnějším bubeníkem Čechem je krásným spojovacím můstkem mezi staršími jazzrockovými fúzemi a nastupující novou vlnou (nepřipomíná vám úvodní skladba Vysoká stolička, dlhý popol pozdější díla Pražského výběru?). Svět hledačů (1979) bylo nejklávesovější album kapely (v sestavě se sešli Semelka s Veselým), ovlivněné kosmickými jízdami Pink Floyd a využívající kytaru více jako přitvrzující prvek než jako lyrický nástroj z časů Čajovny. Oproti tomu poslední řadová deska 33 (1981) přinesla vedle konvenčního rocku (Občasná pánská jízda) další Hladíkovy krasojízdy s akustickými i elektrickými kytarami. Na devítidiskový box Blue Effectu nelze psát standardní recenzi. Vždyť o každém z alb by se daly popsat stránky. Důležité je, že dobově podmíněná hudba Hladíkovy skupiny nezestárla, že snese přísná měřítka dnešního pohledu a že fenomenální kytarista má se svou současnou omlazenou sestavou na co navazovat.