Akustický pop

Jiří Bílý: Na tělech ryb, Indies Happy Trails 2007, celkový čas 46:5

Na tělech ryb je druhé sólové album písničkáře Jiřího Bílého, bývalého baskytaristy rockové kapely Kurtizány z 25. avenue. Když Bílý před sedmi lety natočil svůj samostatný debut Neptej se, získal si mě nejen hitovou titulní písní. Poznal jsem v něm silného melodika a zajímavého textaře a moc jsem se těšil na další desku. Na to, jak dlouho jsme na ni čekali, mě však nová Bílého nahrávka příliš nepřesvědčila. Není to špatné album, ale většina písní mi bohužel prošuměla hlavou a nezanechala výraznější stopy. Písně Jiřího Bílého, to je především dobře zvládnuté řemeslo. Melodie výrazné více (Stačí málo jen) i méně (Smích i pláč) a skladby svižnější (Tak se tu rozhlížím) i pomalejší (Jednou a teď) se plynule střídají jedna za druhou, aniž by posluchače čímkoli překvapily. Téměř ve všech písničkách slyšíme doprovodné dívčí vokály (Alenka Průchová), které výsledek posouvají (po formální stránce) směrem k popu. Základní doprovodná rytmika (Jan Gregar – baskytara, Luboš Hnát – bicí) je dobře sehraná, o kvalitách hostujících muzikantů vypovídají jejich jména (Stanislav Jelínek a Míša Röhrich – kytary, Olin Nejezchleba – violoncello, Pavel Plánka – perkuse).  Jiří Bílý vystudoval textařinu, a to mimo jiné u Zdeňka Borovce. Při vší úctě k tomuto velkému jménu šlo o učitele popového, nikoli folkového textování. Vím, že zpěvák, kytarista a autor Bílý nemá rád škatulky (jako ostatně většina muzikantů), ale právě v textech se folk od popu zásadně liší. Texty na albu Na tělech ryb jsou po formální stránce bez chyby. Najdeme v nich zajímavé struktury veršů (Tak se tu rozhlížím), délky slabik i přízvuky sedí na svých místech, řemeslo je zkrátka zvládnuté bez problémů. Problém je, že se vytrácí obsah. U písničkáře bych čekal alespoň v rámci možností nová, neotřelá a nosná témata. Písně Jiřího Bílého jsou líbivé, příjemné, ale po obsahové stránce až příliš nekonkrétní, nevýrazné, řekněme pocitové. Tuto nevýraznost zpěvák ve spolupráci s doprovodnou vokalistkou bohužel zvýrazňuje příliš častým používáním citoslovcí („ty dy dy dam“ – Břeclavská). Samozřejmě že na albu najdeme i výrazné slogany („Z nás dvou zbyde jen parodie“ – Tak vidíš; Bláznivej anděl nám bude na trombon hrát – Jednou a teď), stejně tak však kolekce obsahuje klišé (Pojď ve mně tančit), až příliš sladké pasáže (Smích i pláč) i hrůzy připomínající nepovedené písně skupiny Lucie (Směšnej chlap).  Album Na tělech ryb je typickým příkladem nesplněných očekávání. Kdyby je natočil začínající autor, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel, zřejmě bych nešetřil chválou. Takto spíš upozorňuji na to, že hitová Neptej se nemá svou jednoznačnou následovnici a že přes téměř dokonalou formální stránku alba mi jako posluchači chybí větší důraz na obsah. Zachránily by to možná častější náznaky epiky, méně citoslovcí a více básnických obrazů (vždyť název alba po nich přímo volá). Mimochodem je zajímavé, že jeden z nejzajímavějších textů má nejstarší píseň na albu Šraml, uvedená (z neznámého důvodu) jako bonus.  Na tělech ryb opravdu není špatná deska. Navíc se mi po opakovaném poslechu čím dál víc písní dostává pod kůži a žádná mě zatím úplně neomrzela. Což je možná lepší bilance, než kdybych napoprvé obdivoval úžasné obraty a obrazy, které by mě však po týdnu začaly nudit.  Jiří Bílý vlastně natočil vkusné album, které se velmi dobře hodí k nenáročnému, kulisovému poslechu. Neurazí, potěší, snad i pohladí. Náročnější posluchač, který v textech písničkářů hledá řešení společenských témat, případně touží po originálních rýmech nebo překvapivých obrazech, si je neoblíbí. Ale to je samozřejmě problém náročnějšího posluchače. Jiří Bílý je totiž víc než folkový písničkář výborný popový autor, zpěvák a muzikant, který jen využívá akustické prostředky.

Milan Tesař

HOME