Potlesk až řev, jásání až kvičení. Do toho zvolna a důrazně bicí, basa, na kvílení saxofonu odpovídá stejně táhle a ostře elektrická kytara, asi po půl minutě se všechno začne rovnat do svižného čtyřčtvrťového tempa. Iluzi záznamu (nejspíše amerických) hvězd ze světového open air festivalu naruší až zpěvák svým “soukromej vlak chtěl bych mít…”: posloucháme čtvrté album Bílé nemoci.

Skoro polovina skladeb folkrockové (či podle gusta softrockové) veličiny pochází z předchozího alba Zloději obálek, většinu zbytku najdeme na desce Lahvový a stesk, tři písničky byly natočeny už na prvotinu Hodiny v nás. Jedinou skladbou, kterou Bílá nemoc dosud nenahrála, je Blues pro věřitele od Jana Buriana. To je výtečně zahrané (s krásnými sóly pro dvě elektrické kytary a saxofon), strhujícím způsobem zazpívané a hlavně: mimořádně nápaditě vybrané. Je jednoznačným popřením teze, že víc “muziky” zahání do pozadí textovou výpověď.

Dobře natočená lajvka by měla natáhnout někam mezi jedničky a nuly kus atmosféry živého vystoupení. Ta je u Bílé nemoci mimořádně cenná: jejich pravidelná vystoupení v Malostranské besedě jsou velkým zážitkem. Aspoň část nálady těchto večírků deska má, což už je dostatečným důvodem pro její existenci. Dále je (aniž aspiruje na “the best”) kvalitním výběrem umožňujícím “nováčkovi” seznámit se s průřezem tvorbou BN. Kromě obvyklých rysů živých alb (několik ponechaných mluvených slov, větší zvuková “koule”, mírně delší ostinátní výplně…) zde slyšíme změny a posuny vyplývající z personálních změn vynucených tragickým odchodem kapelníka Tomáše Poláčka. Nový kytarista František Pokorný hraje pouze na elektriku, sound dále zahustili dřívější sváteční hosté přijatí za stálé členy: saxofonista Josef Pepson Snětivý a perkusista a akustický kytarista Milan Martínek. Všechny písničky (mimo hostů a “dvojmužných” Velkých píchaček s Františkem Pokorným) teď zpívá Zdeněk Hříbal. Ve velké formě: například Prsty na strunách se v jeho podání rozzářily do jedné z nejlepších skladeb Bílé nemoci.

Tři hosté pomáhají zpřítomnit obvyklou podobu koncertů v Besedě. Wabi Daněk zapadl do kapely, která vždycky stavěla na hlubokých chlapských hlasech, naprosto přirozeně (Vlci). Dvojhlasy Věry Martinové se Zdeňkem Hříbalem mají kouzelnou barvu (Soukromý šílenství, Dovzpomínky). Nejhůř tak paradoxně dopadl téměř domácí (s pěti texty) Ivan Hlas, za což však nemůže jeho projev, ale výběr skladby: při jeho Za barevným sklem důkladně padá řemen.

Tomáš Hrubý