Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Recenze  
HOME Zpět na seznam

Libo-li spirituál & Co.?

Bezefšeho: Libo-li... Rosa, 2004, celkový čas 44:55.

“Fcelku je to wono,” vítal jsem “ftipně” a shovívavě první demáček skupiny Bezefšeho. Od té doby uplynulo zhruba 3,5 roku; mnohem větší než tato doba se zdá být rozdíl mezi tehdejším a dnešním výkonem kapely, mezi mým tehdejším žoviálním přitakáním a dnešním velkým nadšením, které bych na vás rád přenesl.

Demo Bezefšeho 2001 se jmenovalo První čtyři: tři z nich byly spirituály. Neměnnost záběru jakoby dokládá podtitul alba Libo-li... - “Spirituály všech zemí...” Po pravdě řečeno, smysl má tento výkřik pouze snad pokud Bezefšeho parafrázuje klasika ve smyslu “spirituály jsou všechno, co se mi líbí.” Na desce najdeme totiž i dvakrát blues (Ostrý stín a Lichá), lehce barový jazzík (Kapek pár), v širším slova smyslu vokální pop (Libo-li a Skořápka) nebo rozvíjení popíku romsky středomořského (Perivoli). Velmi zajímavé – protože nečekané – je Běda, běda připomínající skotačení Teagrassu s jeho Irskými námořníky v Bulharsku. Plockově mandolíně by ta skladba jistě slušela: bulharský lidový text (přeložený) byl obalen muzikou zpočátku připomínající “užitý grass”, akorát že místo třeba Pavlíny Jíšové začne zpívat Radka Geigerová, pak se přidá klarinet... Dalších šest tracků jsou echt spirituály, ke kterým se nenásilně přidávají dva pseudospirituály Zbyňka Lály (Žízeň a Ostnatej drát). Předpona pseudo- tu neznamená nic záporného, ale naopak zjištění, že kapela dokáže svůj žánr invenčně rozvíjet.

Bezefšeho nepozvalo Jirku Plocka a nepozvalo téměř žádné hosty: pouze v jedné skladbě Mariana Petrželu na bicí (jsem přesvědčen, že jeho part by domácí John Sedláček uhrál taky) a velkou parádu dělá v titulce Jan Maxián na hammondky. Vše ostatní si zahrají sami: pokud jsem tvrdil v recenzi jejich dema, že se jedná o “převážně vokální seskupení”, dnes už bych si to troufl napsat jen s vysvětlením, že to, co odlišuje Bezefšeho od řady schopných vokálních souborů jsou propracované a kvalitně zahrané instrumentální party. Dobrý spodek reprezentují kontrabasista Zdenál Mňuk a s perkusně-bicí baterií multiinstrumentalista John Sedláček. Dvě kytary v sestavě vůbec neznamenají neustálé “hrnutí”: jsou promyšleně rozepsané, občas klidně obě mlčí a sóla Michala Miklánka jsou dobře napsaná a brilantně zahraná. Důležitý pro projev kapely je klarinet Vlasty Marušáka, stejně jako občasný akordeon, zobcové flétny, kazoo a další zvukové legrácky (např. téměř acapellová Veď mě dál má jako doprovod jedny špejle a dvě hustilky).

“Sólové výkony zpěváků nejsou nejsilnější stránkou kapely” tvrdil jsem v roce 2001. Ano, i dnes platí, že tou nejsilnější stránkou zůstává vícehlasý zpěv, ale vokální sóla se podstatně vylepšila. Radka Geigerová došla tak daleko, že ji lze dokonce označit za (jedinou) vokální hvězdu souboru – majitelku opravdu mimořádného hlasu. Ne příliš velkého, ale nesmírně příjemného, tvárného a s krásným leskem, kterého ještě přibývá v tak vysokých polohách, v jakých je leckterý jiný soprán už nepříjemný. John Sedláček vlastní impozantní bas; bohužel mu nebyl věnován větší souvislý prostor, než jedna sloka. Dobře, i když nikoli mimořádně, zpívá i altistka Hanka Gašpaříková, hlavní mužský sólista Petr Beleš, řeřavý tenorista Michal Miklánek i měkce zpívající Vlasta Marušák (Ostrý stín). V skvěle a nápaditě napsaných vokálních aranžích se jejich hlasy výborně barevně pojí.

Co se týče autorů repertoáru: odečteme-li tradicionály a dvě podepsané převzaté skladby, většinu těch zbylých složil Zbyněk Lála, bývalý kytarista skupiny. Autorem většiny aranží – jedné z největších předností Bezefšeha – i textů je kapelník Miklánek. Otextoval zejména většinu převzatých spirituálů, což je samozřejmě nejtěžší: český text lze pojmout vyznavačsky, čímž je odsouzen k užívání výhradně v křesťanské komunitě, je možné obsah textu “nalosovat” a rezignovat na jeho původní smysl (což, myslím, musí znít hluše i kovanému ateistovi) nebo se lze uchýlit k takové té obecné duchařině (obvyklá cesta v bluegrassových gospelech). Miklánkovi se podařilo balancovat na hraně, nepsat křesťanský song a přitom vtisknout textu určitou hloubku, být civilní a přitom nenápadně citovat z Bible. Aniž by tu trčela snaha o nápodobu, je přetextování spirituálů uchopeno dost podobně, jako to dělá Spirituál kvintet. Textové nedostatky jsou pak hlavně v občasném nerespektování přízvuků: sebeironicky to kapela připouští v úvodní skladbě nazvané Voduna (“...kalnou voduna jasný víno...”) Jak by se pak měl ale jmenovat následující Velký rozvod (“...už tendenpři-chází/do pražců sluncepa-prsky sází” nebo “...všichnitamzů-stali...”)...?

Kromě názvu recenzované kapely tu zatím padlo jediné další jméno a já ho bez váhání zopakuji: Spirituál kvintet. Ne že by snad Bezefšeho bylo stejná váhová kategorie: kromě toho, že mu chybí ještě aspoň tři I.A nezaměnitelné sólové hlasy, není hlavně ani trochu legenda, což se prostě počítá. Ale chci říct, že v posledních patnácti letech tu nevidím kapelu, která by se (po vlastních kolejích) SK tolik blížila; a nebojte, vím, že adeptů je a bylo mnoho. Dráha, kterou Bezefšeho za pár let urazilo, je obrovská.

Tomáš Hrubý

zpět na seznam recenzí

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.