Protože v kapele jsou čtyři zvěrolékaři dodnes, a protože praktikují na různých částech republiky, je pravda, že se na pódiích objevují sporadicky. Stejně tak laxně přistupovali k nahrávání alba, ale nakonec přece jen natočili skoro hodinu muziky, a myslím, že zdařile. Oproti prvnímu Rocku na vsi je významný posun zejména muzikantský. Je to lépe napsáno, lépe zaranžováno a lépe (kvalitněji) nahráno. Bořilova hravost našla uplatnění v různých názvucích od dřevního rocku, přes ohlasy písní irských (Workoholikovi na cestu), dechovku, baroko (Historická), folkové balady či protestsongy. Pravda, několik písní z devatenáctky na desce je z kategorie “nevešlo se nám to na první desku, a vyhodit to je škoda” ale část repertoáru je nová a neobehraná a u Bařtipána a zejména u Studia B. A. R. mi naopak bylo už pomalu dvacet let líto, že je ve fonotéce nemám. Zpracování písní nezapře, že muzikanti mají drsnou školu venkovských tancovaček, a pokud někdy vznikne jakási kategorie domácí pub scény, řekl bych, že její rozsah bude asi tak od Tří sester k Barel rocku. Společným jmenovatelem je pak zejména, že máte pocit, že to je vlastně jednoduchá muzika, u které je nejdůležitější neustálý tlak směrem k obecenstvu a prezentace muzikantů do role plebejských komentátorů. U Barel rocku jsou ale přesto některé nástrojové pasáže zajímavé a zdaleka překračují rámec hospodského hraní (Krejčího flétny a Pečínkovy elektrické kytary v první řadě.) A některé písně jsou kompozičně rafinovanější (např. Hloupej Honza nebo má milá mě upustila), ovšem podávány v uměřeném dávkování.

Bořil skládá většinou bez velkých metafor, v jadrných sloganech a rýmech, snadno zapamatovatelných a dobře spojených se svou vlastní muzikou. Humor, který mu většinou vychází bez křečí, je různobarevný, mně osobně nejvíc vyhovuje ten poetičtější, který dojde se zpožděním, jako v písni O Marii, která létala a jak to tenkrát bylo. Podobně mne pobavila myšlenka napsat koktavý rap, a tím mluvní chybou rapera zamaskovat rytmickou nevhodnost češtiny k tomuto stylu muziky. Honza je ale asi spíš doma v humoru vycházejícím z jadrných venkovských průpovídek (inu profese veterináře je asi příležitostí k sestavení bohaté zásobárny výroků typu: “už jsme staří strejci a ne mladý bejci”, stačí poslouchat průpovědi v maštalích).

Nadále platí, že Jan Bořil je excelentní zpěvák, který, když uvolní svůj prsní rejstřík v nižších polohách, u nás ve folku těžko hledá konkurenci. Jeho multiinstrumentální záběr je široký (klavír, klávesy, akordeon, fagot, saxofony, zobcové flétny, akustická kytara a mandolína), a je jasné, že při tom záběru je něco lepší a něco horší, ale myslím si, že za klávesami i s mandolínou v ruce je velmi dobrý.

Otázkou k zvláštnímu zamyšlení je, nakolik je rozumné, že Barel rock zůstává tématicky většinou spojen se světem těch, kteří stále ještě především prožívají přerod společnosti od totality k demokracii. I to je asi důsledek pohybu mezi různými typy zemědělských podnikatelů, ale je dost dobře možné, že mnoha mladým posluchačům to téma moc neříká. I je ale jistě škodolibě potěší problémy milou opuštěného mládence, který nemůže ani spáchat sebevraždu, protože “kůrovec nám sežral lesy, nebylo se kde oběsit” a podobné perličky na dně.

Zkrátka a jasně, hodinu jsem celkem spokojeně poslouchal, před závěrem si zazpíval s kapelou Smoke on the water v rozkošné baladě o tancovačkové zábavě a desku jsem už od té doby pustil několikrát i mimo povinnost recenzenta. Možná je někdo z vás majitelem některého dalšího výpalku (pustili jich do oběhu pár desítek), nebo už jste se konečně dočkali oficiálního vydání (v tom případě doufám, že asi ve dvou, třech písních došlo k přemíchání hlasitostního poměru mezi zpěvem a doprovodem). Možná, že majiteli nejste, ale víte, kde druhé album Barel rocku sehnat. V tom případě si ho pořiďte. Myslím, že z něj sice rozkoší nepolezete po zdi, ale že potěší a úsměv vykouzlí i po létech.

HOME