Asonance vydala další album (na CD šesté), a jak se dalo očekávat, obsahuje zase porci písniček, které vznikly někde mezi Anglií a Irskem, konkrétně: 6 irských, 5 skotských, 2 velšské a 1 anglická lidovka a tři písně ostrovních autorů dávno mrtvých, z nichž nejznámější je asi Robert Burns, kterého překládal už J. V. Sládek. Střídají se instrumentálky s písněmi, které česky otextoval kapelník Jan Laštovička. Honza se snaží většinou věrně tlumočit obsah původního textu, byť za cenu mírné kostrbatosti překladu, ale tentokrát mám pocit, že se mu většina textů povedla a že našel i novou poetiku. Zejména obě velšské (Na panských loukách a Panenky z Hrádku) a irská Mě si málo můj milý všímá mají text, který působí jako autentický lidový. Ale podařené jsou i další texty, kde původní baladický materiál předepsal písni spoustu slov a ostrovních jmen – osobních i jiných. Pravda titulní skotská lidovka Vzdálené ostrovy (Na Hu O Ho) nedosahuje v textu mystické hloubky Křesťanova překladu (Prostři mi plátnem), ale ani Laštovičkův text není bez kouzla, a je-li přitom originálu blíž?

Když jsme u textů, vzpomněl jsem si na Ionescuovu pravdu, že Londýn se francouzsky řekne Paříž. Aneb takovým skotům nevadí, že mají v písni spoustu místních jmen, protože jsou součástí jazyka a budí i různé asociace. Při zpívání v Čechách bude třeba výčet jmen v Hugo Graemovi (Hame, Hugo Graem, Stirling, Cairnsmore, Drumlanford, Glenmore, Maggie a Aldridge) překážkou, která se dala částečně obejít. Irové by zase měli problémy s tím pochopit kdyby byl Bavorov, tam co Vodňany. Ale to je věc názoru.

Dalším zajímavým posunem v kapele jsou změny personální. Pěveckou složku souboru posílil Petr Bohuslav, a zdá se, že do Asonance zapadl dobře. A došlo i k tomu, že se začaly objevovat “muzikantky druhé generace” tedy děti starých členů: Míša (housle) a Anička (flétny) Rábovy a Klára Laštovičková (vokál). A protože už jsem je zažil i naživo, zdá se, že kapela si pěstuje náhradníky docela plánovitě a dobře.

Přesto pochopitelně největší hvězdou kapely zůstává zpěvačka Hanka Horká a proměnlivý instrumentář kapely, ve kterém se objevují především klasické irské nástroje (loketní dudy i ve velšské písničce, tin whistle, irská příčná flétna, irské buzuki, bodhrán), nástroje klasické kosmopolitní (housle, kytara, baskytara) a tam, kde nejsou prostředky k přirozenému dosažení požadované barvy zvuku, nastoupí střídmě a decentně Rokytovy klávesy. Co se týče mužských hlasů, myslím, že stále je nejlepší Roman Slaboch, ale jak Petr Vacek, tak Petr Bohuslav jsou nesporně zajímaví a dobří zpěváci. V tomto smyslu je příjemný duet – balada Bohuslava a Horké Ďáblovy námluvy, byť text je rozkošně naivňoučký. Neštěstí píseň nekončí happy endem.

Měl-li bych si tipnout, z čeho mohou být trvalé hity v repertoáru kapely, tak všechny tři energické písně zpívané Hankou Horkou (Mě si málo můj milý všímá, Na panských loukách a Panenky z Hrádku), dojemná balada o odsouzení Hugo Graema a kratičký mužský a snad i závěrečná protiválečná Krev a zlato, ve které chudák voják odchází padnout až tam, kde kalný Dunaj v rovinách se rozlévá.

Jiří moravský Brabec

HOME