Poezie v rauši

Rauš byla další z kapel z Valašského Meziříší a okolí. Zbyla po nich jedna folkrocková deska, na které se podílel v režii i Glen Hansard než se stal u nás všeobecně známý. Na troskách kapely vyrostlo trio v sestavě Radek Koutný – zpěv, kytara, Roman Vavřík – akordeon, vokály a Tomáš Borovička – bicí, vokály. Zvukově to je opravdu akustická sestava s bicími, jak kytara, tak akordeon využívají dostatečného prostoru, bicí jsou často rockové, ale ne prvoplánové. Taky nehrají ve všech písních od začátku do konce, jsou úřčelně využívány ke gradaci i změně nálady. Kapela se obešla prakticky bez hostů, nepočítám-li dvě sboristky dobarvující občas vokál. S minimem instrumentáře (zpěvy jsou v naprosté většině sólové a tedy jednohlasé) sází kapela na výraz a nedělitelně s tím na texty. Ty jsou dílem vlastní (Koutný, Petřek) dílem zhudebněná poezie - třikrát Hrabě, jednou Skácel. Koutný poezii ctí a většinou i bezpečně cítí, zpívá výrazově zajímavě, z hlediska nálad písní je akordeon významnější než kytara. Přece jen jde o texty básně, takže by měla být na jejich interpretaci nasazena přísnější kritéria. Zde mám drobné připomínky. Když Václav Hrabě napsal Podzimní, gramaticky správně napsal A v parku zametají slova/ která tu zbyla od léta. Nevím proč kapela podivně přechýlila do středního rodu na které tu zbyly. V některých případech mne i trochu zarazila moravská výslovnost typu jzme v Počátkem ledna. To mohl dobrý režisér vychytat. U kapelních textů mi průnik obecné češtiny do spisovné tolik nevadí, viz třeba slogany Víš, já už to vim a Nebo se ráno probudim s krátkými i. Zároveň dodejme, že Koutného texty jsou dobré, zajímavé, ale přece jen pochopitelně o třídu jinde, než u klasiků. Na druhé straně tím vzniká docela sympatické výrazové pnutí. Pochopitelně básně jsou svou podstatou jinak melodické než pravidelný text, a kapela se s tím musela vyrovnat. Žádný text nebyl znásilněn, jemné předivo melodií bylo odkryto a zachováno. Všechna čest, kapela našla dostatek výrazových i kompozičních odlišení pro všech jedenáct skladeb. Jsem radši, když je deska kratší, ale bez slabin, než kdyby byla nafouknuta vatou. Osobně se mi nejvíc líbila jejich variace na Jinou báseň o srdci Jana Skácela, která láká nejednoho folkaře ke zhudebnění. Srdce Akustiku je sice melancholické, ale nikoli mdlé, bez energie. Z Hrabalových textů, které jsou na desce zařazeny za sebe, mne nejvíce zaujal tvar, který nabyl ten prostřední Ujedem spolu. Asi i kapela to cítí podobně, když si jej vybrala do titulu alba. Ale zajímavé jsou i obě další, v Marii smutné téma mile kontrastuje s optimistickým popěvkem beze slov v mezihře. Protože Hrabě asi zůstane navždy spojován s Mišíkem, je milé, že tyto tři kompozice nejsou vůbec mišíkovské. K vrcholům alba bych počítal i Koutného Ve staré chalupě, taková láskyplná drobnokresba o ubíhajícím životě a blízkosti dvou lidí, kteří tu žili, a která se jako láska asi předává s tou chalupou, jejíž stěny k člověku mluví. Píseň se pro změnu dočkala klipové podoby. A pak je pochopitelně uhrančivý i poslední řádek poslední písně Zůstanou po nás prázdné sny. I když si myslím, že celá deska je polemikou s tímto viděním. Nahrávalo se v C studiu v Ostravě u Petra Slezáka, který dobře sejmul nástroje (zvlášť kytaru umí barevně hezky) a výsledné poměry byly vymíchány asi optimálně. Zpěv je srozumitelný, i tam, kde chrlí mnoho slov na takt. Booklet obsahuje všechny texty a pár fotek z natáčení. Mrzí mne, že na inlay je seznam a pořadí písní dost nepřehledně a bez autorů. (Výtvarný nápad zase jednou zvítězil nad sdělností.). Vzhledem k tomu, že jde prakticky o vlastní náklad, asi nebude snadné na desku narazit v prodejnách. Což je docela škoda, protože nejlepší kapele ze Zašové se deska vydařila. Kdybyste ji přece jen hledali, základ obalu je hnědý a na titulní stránce je taková skoro kubistická koláž s kytarou, harmonikou, bicími a anděly, kteří se mihnou explicitně ve dvou textech.

Jiří moravský Brabec
Folk& Country 2/2008

HOME