Folk pro rockové stadiony

Seth Lakeman: Hearts & Minds. Virgins 2010. Celkový čas: 46:02 

Přirovnání jsou tu od toho, aby se používala, takže pokud sebedestruktivními koncerty Seth Lakeman s energickým houslením a vypjatým,  expresivním vokálem někoho podvědomě připomínal, byl to Bruce Springsteen, odevzdávající se na podiu do poslední kapky krve. Drtivým heavy folkem zase Lakeman mířil k Led Zeppelin z období „trojky“ , což tentokrát stvrdil také takřka shodným místem natáčení: odhlehlým studiem v jižním Walesu. A do třetice: jetliže u alba Hearts & Minds dojde kdokoliv k přesvědčení, že takhle hrávali ranní Levellers, nemusí se za to stydět. Producent Tchad Blake (Tom Waits, Richard Thompson nebo Suzanne Vega) vtiskl skladbám hutný, rockově výbušný zvuk a Lakeman mu jako obvykle dodává melodicky chytlavou popovou příchuť – cosi, co u něho nikdy nelze jasně potvrdit, ale ani vyvrátit. Na to je vyložený kabrňák: stát na pomezí folku (převzaté tradiční záležitosti) a vlastních skladeb s víc než  klubovým především stadionovým potenciálem. Ostatně mezi dávnou nominací na Merkury Prize a vítězstvím v prestižní BBC Folk Awards někdo může hledat rozpor, výsledkem nakonec zůstává fakt, že Lakeman byl vždycky spíš písničkář tíhnoucí k širšímu publiku než folkař pro pár desítek lidí v zastrčeném klubu. Vyhovuje mu podium Glastonbury, tak je to. Ačkoliv ho vyjma baskytary doprovází kompletně akustická sestava – nově s kytaristou Benji Kirpatrickem – s výraznějším důrazem na rytmiku kontrabasu s bicími připomíná našlápnutou rockovou kapelu.  „Skládám tak, že na sebe beru roli lidí, o nichž zpívám. Až mám někdy strach, že se na mě ty kruté problémy jednou navalí také,“ řekl na samém začátku kariéry Seth a my slyšíme, že k tomu opravdu došlo. Srdceryvné balady z vřesovišť rodného Dartmooru a realismus tragických událostí  anglické historie vystřídaly ostré komentáře k dnešku: ekonomická krize, válka v Iráku, role církve a liberalismu na školách, pokrytectví vlády („perfekně oblečení idé z drahých škol na nás z vrchu křičí svoje pravidla, která nechápeme“). Nijak extrémně do toho Lakeman sice netepe, s ohledem na minulost, kdy se aktuálním tématům nevěnoval, ovšem hodně překvapuje.  Hudbou také, ale už o něco méně, protože rockerem byl uvnitř vždycky, i když ne všichni mu to věřili. Teď už musí. Rockovější album Seth Lakeman ještě nenatočil.

Jiří Moravčík
Folk 10/2010 

 

Kde se vlci pasou…

Karel Vepřek: Najdem den. Indies Happy Trails 2010. Celkový čas: 36:47.

Písničkář Karel Vepřek se monotónním a deklamativním stylem přednesu a zálibou v klidných, téměř minimalistických písních blíží Oldřichu Janotovi. Není tedy asi náhoda, že oba na svých nejnovějších albech  sáhli po poezii Karla Hynka Máchy – Janota po básni Ani labuť, ani Lůna, Vepřek po tematicky blízké Lůně („Ty jasná nocí Lůno, / po světle tvém toužím“). Vepřek však své tužby a sny vyzpívává i prostřednictvím modernějších veršů, například svého oblíbeného Pavla Kolmačky: „Hrát budu tam, kde jsem býval malý, / tam, kde se vlci pasou.“ Právě Kolmačka dokáže výborně vykreslit poetické scenérie („V dřevěné kůlně hnojný vůz / zlámaná oj i loukotě“) a Vepřek svým uhrančivým hlasem a účelným hudebním doprovodem umí tyto obrazy podtrhnout. I když totiž album Najdem den stojí v první řadě na slovech (vedle Máchy a Kolmačky je tu opět jeden Reynek a několik písničkářových vlastních textů), nelze si nevšimnout dobře zvolených aranží – akustickou kytaru coby hlavní nástroj vhodně doprovázejí decentní bicí (Martin Kopřiva) a ještě méně nápadné další nástroje (flétna, elektrická kytara, baskytara). Dalším kladem je práce mistra zvuku Broňka Šmida z brněnského studia Indies, který dokázal dokonale vyvážit poměr mezi zpěvem a hudbou a především rozezvonit kytaru a přitom albu ponechat „lidský“ rozměr včetně slyšitelného klouzání prstů po strunách.

Milan Tesař
Folk 11/2010

HOME