Tara Fuki jsou dvě violoncellistky ze severní Moravy, které se setkaly před rokem a půl v Brně při studiu hudební vědy na filosofické fakultě. Andrea Konstankiewicz v té době už byla v alternativních kruzích známější, především díky podílu na mezinárodním projektu Rale, Dorota Blahutová hrála s brněnskou alternativní skupinou Lippany. Na svém společném albu si vystačí s dvěma violoncelly hranými klasicky i velmi neklasicky a zpěvem krátkých textů v polštině, o které tvrdí, že jim k jejich muzice konvenuje víc než čeština a že ji mají v krvi. Texty svou úsporností připomenou japonskou poezii a díky tomu, že je deska obsahuje i v tištěné podobě, nebudete mít problémy jim porozumět. Muzika to je alternativní, snová a stylově naprosto svébytná. Filosoficky si ji autorky a interpretky zdůvodňují jako poetiku noci vycházející z podvědomí a zase do něj vcházející. Je to nesporně zajímavé a inspirativní album, které opravdu působí místy až přízračným dojmem. Hledačům a snivcům doporučuji.

Jiří moravský Brabec