Jak loví Monty

Monty – Rybolof. Vlastní náklad, 2010. Celkový čas: 34:45

Moravský písničkář Monty nahrál své první album až v Ledcích u Plzně. Sám si obsloužil akustickou kytaru a zpěv, na další nástroje si přizval (zejména baskytara Martin Petrášek, bicí, kytary a další nástroje Michal Rajtmajer), takže zvuk se pohybuje od písničkářského až po malou folkovou kapelku. Monty je vtipný, postmodernisticky se hlásící k Redlovi, Ebenům, Xindlovi X, Nohavicovi či Žambochům, na kytaru umí velmi dobře, zpívá příjemně a celkem naplňuje představu: „jsem tlustý pán, hraju na kytaru, texty spíš odříkám“. Hravost, která z desky přímo číší, ale leckdy jemně maskuje vážnější sdělení, která v písních jsou. Třeba v písni O lásce prostě a faktograficky popsaný okamžik mezi ženatým mužem s rodinou, který se rozhodně nebude rozvádět, a jeho bokovkou. Nebo v Dopisech pocity chlapa, který právě přišel o práci. Jde o album autorské, hudebně zcela, u tří textů se o autorství podělil s přáteli. Monty sice není takový blesk z čistého nebe jako byl Xindl X, ale je to další písničkář s osobitou image i poetikou, kterého bude stát za to sledovat i v dalších letech.

Jiří moravský Brabec
Folk 10/2010

Správně pomačkané květy

BezoBratři: Bezobav. Indies Scope Records 2010. Celkový čas: 40:18

Nevím, jestli si to BezoBratři uvědomují, ale pro mě byli donedávna mystifikační kapelou par excellence. Nějakou dobu jsem si podle jejich internetových stránek myslel, že jsou to skutečně bratři, dlouho jsem netušil, zda jsou Češi, nebo Slováci a dodnes mi není jasné, kolik má kapela členů. Kulinářské názvy písní na jejich prvním albu BezCeler mě bavily, ale asi bych ještě před rokem nebyl hádal, že na své druhé desce kapela dospěje a že bude aspirovat na domácí desku roku v žánru world music. Na pochmurně laděném obalu nového alba Bezobav vykvétají z černých větví bílé lehce pomačkané květy a podobně pracuje i kapela na desce se zajímavými kontrasty. Vedle lidových nástrojů z moravských a slovenských lidových luhů a hájů (píšťalky, grumle, ozembuch) používají didgeridoo, darbuku nebo kastaněty. Zpěv v jednotlivých písní i napříč albem osciluje od zemitého (jakoby horňáckého) projevu až po sbory, které evokují hudbu někam daleko na východ. Nad bezovými píšťalkami na novém albu převážil zvuk houslí, rytmická složka leckde vystupuje do popředí víc než v autentickém folklóru, violoncello tvrdí muziku, aniž by album tlačilo k akademičnosti. BezoBratři nejsou folklórní kapela. Jejich projev je správně „pomačkaný“, aby nezněl příliš akademicky, a přitom je zářivě bílý, i když je naroubovaný na mnohdy pochmurné texty lidových balad.

Milan Tesař
Folk 10/2010

HOME