Gooooooooooooooooootan!!!

Gotan Project, Xl Recordings 2010. Celkový čas: 70:31 

Tango mělo odjakživa příchuť skandální hudby, ostatně pro nic jiného neproniklo na přelomu 19. a 20. století do pařížských salonů, kde „hříšný tanec s oplzlými texty galerky” z nevěstinců argentinského přístavu Buenos Aires představoval lákadlo zakázaného ovoce. Notabene, když na něho uvalil klatbu papež a německý císař. Evropa  si tango ale brzy přebrala po svém: učinila z něj módní kreativní taneční styl vyšší společnosti, lákající sexuální otevřeností a nesalonní etiketou. Duši tanga ovšem nejvíc prokoukli Židé, ti se s jeho melancholií a kabaretní nevázaností, do níž si vložili vlastní úděl,  okamžitě ztotožnili. Svéráznou podobu získalo také ve Finsku nebo Rumunsku, ale král ruského tanga Pjotr Leschenko na svou slávu doplatil nejhůř: Stalin ho nechal potupně popravit. Argentinský hráč na bandoneon Astor Piazzolla tango nuevo v 70. letech  přetransformoval do podoby umělecké hudby srovnatelné s klasikou či jazzem a pařížská skupina Gotan Project před nedávnem přivedla do tanečních klubů. Vybudovala most mezi tangem s akustickými nástroji a dubem. Opar odvěké melanchonie rozfoukala hypnotickými elektrobeaty a samply. Jejich sofistikovaná, decentně pulsující hudba klade důraz na vizuální a výtvarnou složku, takže připomíná zvukové retro obrazy. Phillipe Cohen Solal z Francie, Argentinec Eduardo Makaroff a švýcarský Pařížan Christoph H.Muller se vzpírají přirovnání, utíkají z jednoznačnosti, riskují odmítnutí zapojením hip hopu; dokáží dokonale vykreslit letargii horkého dne a vzbudit dojem, že existovat elektronika, takhle by se tango hrálo od samého počátku. Třetí album  v sobě skrývá avantgardní nádech debutu La Revancha del Tango a hitový potenciál předešlého Lúnatica. Osvědčený mustr ale radikálně nemění, spíš dolaďuje, dotahuje do konce nápaditost originálních postupů „znovuzhodnocujících tango mládím”. Stále tu pláče bandoneon, smyčce a dechy vytvářejí stěny, nechybějí kytary, podobně jako jazzový klavír (a tentokrát i hammondky Dr.Johna), opět slyšíme vypjatý vokál katalánské zpěvačky Cristiny Vilallonga a ve skladbě Gloria legendárního fotbalového komentátora Hugo Moralese namísto goooooool řvoucího gooooootan. Perličkou je, že na albu měli původně zpívat i herečka Catherine Deneuve a předchůdce všech raperů Gill-Scott Heron, ale oběma v tom zabránil nedostatek času. Povědomý nám je také obal: kdepak už jsme asi tak viděli název poskládaný z nahých lidských těl?

Jiří Moravčík
Folk 10/2010

 

Nezvykl si na mříže

Vlastimil Třešňák: Zeměměřič atd./nahrávky 1978. Galén 2010, celkový čas: 73:50 + 74:00

Z písničkářů první šafránské generace je Vlasta Třešňák tím posledním, kdo by potřeboval oprašovat minulost. Má výbornou kapelu, se kterou natáčí taková rocková alba, jaká si kdysi dávno vysnil. Jenže navzdory nezpochybnitelným kvalitám Skopolaminu nebo Němého sufléra stojí za to se vracet i k Třešňákovu prvnímu, jedinému čistě písničkářskému albu Zeměměřič. Pro na svou dobu odvážné texty, pro syrovost výpovědi, pro originální poetiku s vůní „salámu, solviny a melty“. Tvůrčí tým kolem nakladatelství Galén zvládl reediční práci na výbornou. Restaurování a nového masteringu se dočkala nejen původní LP deska, ale i další písně z tzv. Hájkových pásků, tedy skladby, které Třešňák v roce 1978 nahrál u Robina Hájka pro potřebu exilového vydavatelství Jiřího Pallase. Na rozšířeném vydání alba může posluchač porovnávat jednotlivé verze některých písní z původního Zeměměřiče, případně se zaposlouchat do „holých“, čistě sólových verzí některých skladeb, které Třešňák později v bohatším aranžmá zařadil na svou druhou desku Koh-i-noor. A nechybějí ani rarity typu jinde nevydané Balady o zadýchaných očích kulhavého posunovače. „Až budu cítit, že co dělám / dělám marně / že jsem si zvykl na mříže / v tom dusnu tady / půjdu a zastavím se na kus řeči / v zastavárně / a pak tiše / abych nevzbudil blanické rytíře / usnu, otočím se zády,“ zpívá Třešňák. Neusnul, naštěstí.

Milan Tesař
Folk 10/2010 

HOME