Něco z punku i folku

Milan Tesař
Folk & Country 11/2008

The Duhks - Fast Paced World, Sugar Hill, 2008, celkový čas: 65:29.

Přijet k nám kanadští The Duhks, místní “nevšedně moderně bluegrass pojímající” masově v upřímném zoufalství roztřískají banja o stromy. Natolik se z bůhvíjakého přesvědčení že kráčejí s dobou vzdálili realitě. Maniakální koncertní verze Whotta Lola Love, které neodolal ani John Paul Jones by pak mohla být dobrým lékem. The Duhks zkrátka hrají docela jinou kovbojskou muziku: pálí po feferonkách, tradicionalisty odpuzují jak štěrková cesta bosou nohu a Bela Fleck, co jim produkoval předcházející nahrávky, pro ně vymyslel nálepku: progresivní soulgrass. Gospelem prožraná zpěvačka Sarah Dugas předčí parní stroj, hlasově rovněž neuvěřitelná Tania Elizabeth irsko-skotské houslení přivedla před bránu třinácté komnaty, kytarista Jordna McConnell dokáže být nenápadně předůležitý, Leonard Podolak si apalačský banjo picking plete s rockovým kulometem a do světa křičí:”Folk není osamocený pláč do akustické kytary”. Že Duhks po šesti letech a předešlém skvělém folkrockovém albu narazili na “žílu severoamerické world music” je jasné; v žádné ze skladeb nemůžete spoléhat na intuici, to protože nevíte kdy do vás vpálí zydeco, rock´n´roll, vesnické countryblues, cajun, newfoundlandské keltství, obyčejnou folkovou písničku nebo heavy bluegrass hřmící jako vlny jezera Manitoba, což má být podle Assinibojů zvuk bubnu samotného Manitoua, o čemž Christian Dugas (bratr Sarah) asi něco ví, jinak by si bubny nepletl s kovadlinou.  Duhks myslí na tradici, ovšem hudbu co se okolo nich až příliš dlouho líně povalovala zatáhli do křoví, polili benzínem a zapálili. Nemělo by přitom být zapomenuto, že se tak stalo uprostřed Nashvillu za producentského dohledu Jay Joyce, co nechal zhrubnout Patty Griffin, tišil Lisu Germano a stál po boku Johna Hiatta.