K napsání tohoto Lichého pátku mě neinspirovaly probíhající debaty, který písničkář byl či nebyl spolupracovníkem STB.  Téma jsem měl připravené už dřív, od loňského podzimu, kdy jsem četl knihu  historika Jiřího Suka Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize.

Pak jsem na toto téma zapomněl a připomněla mi ho až poznámka Jana Šprincla v recenzi desky Indy &Wich: Hádej kdo...  :

„Listopadová revoluce dala vyniknout písničkářům, o generaci mladší hudebníci už ke svým příběhům nepotřebují kytaru, ale spreje a gramofony.“

Ano, dávno jsem zjistil, že písničkáři (folkaři) jsou vnímáni veřejností do značné míry jako bojovníci proti minulému režimu. Tak nějak obecně, řekl bych. Proč se tedy nerovzpomenout taky na nějakou veselejší kapitolu folkových dějin, než je ta v současnosti neustále probíraná spolupráce s komunistickou tajnou policií.

Jako mnoho účastníků událostí z těch let trpím silnou nostalgií a každoročně v listopadu mě dojímají dokumentární záběry z těch fascinujících dnů. Byl to silný zážitek, ale zjistil jsem, že ho vlastně nemám nějak intenzivně spojený s folkem. Vzpomínám si sice na ostravský koncert z něhož opatruju kazetu Folkfórum, nedávno jsem několikrát četl jak zpětně těžce nesl Karel Kryl společně zpívanou hymnu s Karlem Gottem, ale to je asi tak všechno.

Myslel jsem si, že více se o roli písničkářů dozvím v té obsáhlé knize Labyrintem revoluce. Jenže na pětistech stranách podrobně mapujících revoluční dobu se o lidech z našich žánrů nic nedočteme.

V rejstříku čítajícím na třista jmen včetně mnoha osobností z kultury najdeme jen Vladimíra Mertu, a i ten má v knize jen  krátkou, nepříliš podstatnou zmínku. Kocáb zmínil Mertu při popisu ranní epizody v kanceláři premiéra Adamce: „Já jsem při tý ranní návštěvě z toho kontaktu s ním měl velice podivnej pocit. Protože, zaprvé, začal tím, že vytáhl nějakej fascikl, kde bylo napsáno, že Vladimír Merta včera v divadle říkal, že bude mít klid až uvidí nějakýho komunistu oběšenýho. To znamená nějakej úplnej nesmysl, kterej on by nikdy nemohl říct, který mu museli vypracovat policajti. Já jsem říkal: ,To je jasná provokace´„

Což jak sami uznáte opravdu není nic, co by mělo nějaký valný význam. Tak jsem tedy zapátral v literatuře a článcích, ale také jsme nic podstatného nenašel. Vzpomněl jsem si, že jsem kdesi četl, jak se Jiří Dědeček stal trošku černou ovcí revoluce, když z tribuny zazpíval svou  píseň Už jde rudoch od válu (najdete ji třeba zde: http://www.sharkan.net/782-nedelna-chvilka-poezie-jiri-dedecek )

A kvůli následujícím veršům:

Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem, nebo oni s námi!

Mu prý i významní mužové revoluce říkali, ať jde do … . No však víte kam.

Pak jsem ještě alespoň trochu zajímavou věc našel v knize Poslední mejdan (K.B.K.P. 1992) autorů Jarka Nohavici a Zdeňka Zapletala:

Jarek Nohavica: Tím jsme se dostali k hercům a tím jsme se dostali k Nietzchemu a k termínu kejklíři, neboť navíc to, že se v těchto letech povídá, že herci udělali revoluci, to je historicky takový velký nesmysl … Devadesát procent z nich byli kejklíři. Pouzí kejklíři, kteří potřebovali vylézt na ten rynek a hovořit k národu hlasem nízkým …

Zdeněk Zapletal: Potřebovali roli.

JN: Drželi roli. Pepa S. (Streichl) mi zásadní informaci sdělil o ostravských hercích, ale to je zřejmě všude …, kdy Pepa S. přichází za ostravskými kumštýři a říká jim: Tož podepište několik vět, a oni se mu chechtají do očí a říkají mu: Ale dyť si blbec, vole, ataknatoser … A začátkem prosince téhož roku tihle lidé stojí a vyprávějí: Kde domov můj … Kde ..domov můj a jde to do tlampačů na celé Masarykovo náměstí … A jenom Pepa a jiní, podobní, stojí v koutku někde a říkají si: Inu, a krčí rameny.

ZZ: Nezní z toho, cos tady řekl, tak trochu …

JN: Ano, marnost, smutek.

ZZ: Jednak, ale, teď promiň, nezní z toho taky trochu smutek, že jsi z revoluce nevytěžil tolik jako …

JN: Ne, ne. To vůbec ne. Fakt ne.

ZZ: Dyť já vím. Proto se tě ptám, ne?

 Jenže zajímavých historek o úloze nejen písničkářů a muzikantů, ale i dalších lidí kolem folku v té době, bude určitě spousta. Opravdu velmi zajímavou vzpomínku napsala třeba Tapi do diskuse na Folktime: (http://www.folktime.cz/diskuze.asp?typ=1&id=4116) :

Měla bych poznámku k věrohodnosti Cibulkových seznamů. Pocházejí z dramatických časů po revoluci, patřila jsem tehdy na brněnském Občanském fóru k nejangažovanějším aktivistům.
Jedné noci jsme dostali tajnou zprávu, že dnes proběhne likvidace záznamů StB. Věděli jsme, že auto vyjede z Brna nad ránem a pojede do jihlavských papíren. Tak jsme vyjeli taky, ve dvou osobákách, byli jsme myslím čtyři nejspolehlivější + řidiči. Dostihli jsme je přímo v papírně nad stoupou, do které právě spadl první balík tiskovin. Předvedli jsme tam něco jako zásah revoluční gardy, takže nic dalšího už se neodvážili zlikvidovat. Donutili jsme je jet nazpět do Brna v koloně, tj. mezi našimi dvěma auty.
(Jestli to vypadá jako scénář z filmu, tak by možná stál za natočení. Ale takhle to prostě bylo.)
V Brně jsme všechno odnosili do jedné místnosti na OF. Zamkli jsme ji a jediný klíč měl Petr Cibulka.
Petr je myslím příliš velký fanatik pravdy, než aby něco předělával. Ale ručit za něho samozřejmě nemůžu.
Jeden balík (snad 10 kg)do stoupy přece jen spadl, takže něco málo se ztratilo. Ale toho zachráněného byl plný náklaďák.

Zajímavých věcí se v té době udála jistě spousta. Budu rád, když se o své postřehy, názory a  vzpomínky podělíte v diskusi pod článkem. 

Vašek Müller

Váš názor?