Metallica, daň slávě a Nedvědi na Strahově

Televizní pořady o hudbě, různé medajlonky slavných muzkantů a podobné, většinou oslavné výtvory, zrovna nevyhledávám. Přesto jsem díky nadšené recenzi paní Spáčilové v MF Dnes před nějakým časem objevil dokument z natáčení desky (tedy něco obvykle silně nezáživného), který mě naprosto "odboural".

Ano, DVD Metallica - Some kind of master je bez nadsázky skvělé.

Drsný pohled na život kapely zničené slávou, ponorkovou nemocí, alkoholem a kdoví čím vším ještě.

Měl to být původně opravdu jen dokument o vzniku alba St. Anger, jenže natáčení desky se nakonec protáhlo a z obyčejného materiálu víceméně jen pro fanoušky, se stal film vyhrávající světové festivaly. A ať vedlo k souhlasu se zveřejněním kapelu cokoli (prý scházelo velmi málo a dokument, z pochopitelných důvodů, nikdy veřejně uveden nebyl), je třeba tuto odvahu ocenit.

Ve filmu se objeví spousta zajímavých pasáží, třeba když zpěvák a hlavní autor James Hetfield najednou někam na rok "zmizel" (léčení ze závislosti na alkoholu), Metallica přijala nového basáka (vyhrocené a uražené reakce toho nahrazeného), ale nejsilnější na celém filmu byla snaha kapely aspoň trochu najít k sobě cestu, potlačit ego, nehrát jeden před druhým haura, neničit druhé. Aspoň minimálně komunikovat s pomocí (a stálou přítomností) psychoterapeuta, který za to bral tuším 400 000 dolarů měsíčně. V paměti uvízne třeba scéna, kdy Lars Ulrych řekne Hetfieldovi: "Dneska jsem byl běhat. Myslel jsem na tebe a napadlo mě jediné slovo: kurva."
Nebo také neuvěřitelná schůzka, při níž Dave Mustaine, kterého Hetfield s Ulrychem na začátku kariéry z Metallicy vyhodili a který pak založil slavný Megadeath, vykládal UIlrychovi, jak kvůli tomu už dvacet let má deprese, jak je neúspěšný, frustrovaný, nemůže spát atd. Jak celý svůj osobní i muzikantský život má zastíněný tím dávným vyhazovem z Metallicy. Přičemž mezitím s Megadeath prodal 15 000 000 desek. Some kind of master je opravdu fascinujícím nahlédnutím do muzikantského života. Bez pozlátek a stylizovaných rozhovorů.

Všechna ta sláva mi přijde často velmi draze vykoupená. Upřímně řečeno všem těm Madonnám, Bonům a jim podobným, bez kouska soukromí a anonymity, vůbec nezávidím. Ostatně, převedeno na naše podmínky: dá se vůbec žít normální život při té slávě a obdivu, kterého se dostalo třeba takovým Nedvědům?

Občas, když budeme závidět ty davy fanoušků, vzpomeňme si třeba na výše zmíněný film a slova Jamese Hetfielda: "Metallica není kapela, je to bestie, která člověka úplně zničí a vysaje."

Když už jsem zde zmínil Nedvědy, připomenu ještě jeden dokument. Česká televize dávala před krátkým časem pořad nazvaný U stánků na levnou krásu. Takto jej charakterizovaly internetové stránky ČT:

Nebudu se zde pozastavovat nad láskou fanynek k Nedvědům. Nic proti ní, já bych s potěchou opalovacím krémem nemazal vystrčené břicho žádného z Nedvědů (a to ani fotbalisty Pavla, či hokejisty Petra), ani kdyby mě za to platili.

Zajímavější mi přišla skutečnost, že dle mého mínění mnohem rozumněji a zasvěceněji, než pan psycholog a muzikolog (motající dohromady tramping, folk, fenomén Nedvědi a já nevím co ještě), mluvil manažer - bavič Petr Novotný. I když svým stylem, tak přeci jen k věci.

A znovu jsem si v téhle souvislosti uvědomil, jak podceňovaná věc byl onen slavný koncert na Strahově. Pamatuji si posměšky od docela slavných kolegů muzikantů (na které by ovšem v žádném případě pár desítek tisíc lidí na Strahov nepřišlo), i hudebních publicistů a všemožných osobností. Třeba i mnohem méně vyhraněných než je Ivan Magor Jirous, který prohlásil: "ářčáářNad tímto národem jsem zlomil hůl v momentě, když Nedvědi vyprodali Strahov. Co chceš pro takový národ dělat?"

A negativních ozvěn koncertu se občas dočkáme od hudebních publicistů dodnes, třeba tento článek z iDnes (http://show.idnes.cz/show_aktual.asp?c=A060922_101059_show_aktual_kot), o tom, že deset let po Strahovu přijde na Honzu Nedvěda v Šumperku jen ářčáář225 lidí. No, co by za to jiné hvězdy daly, že.

Nejsem žádným nekritickým obdivovatelem Honzy Nedvěda, viz. Lichý pátek č. 30 http://www.folkcountry.cz/Lichypatek/lichypatek30.htm .

Neměli bychom ovšem konečně přiznat, že když na dva postarší chlápky s kytarou přijde 70 000 diváků, je to nevídaný ÚSPĚCH a jedna z největších událostí nejen folkové scény, ale celé tuzemské hudby?