Stejně jako loni bych rád poskytl prostor pod Lichým pátkem k názorům na letošní Zahradu. Sám však příliš mnoha postřehy nepřispěji, přeci jen jsem strávil více času na cestě mezi opavskou porodnicí a Náměští, než přímo na Zahradě. Ale přeci jen:

Na tuhle Zahradu se asi bude vzpomínat jako na “Žalmanovu”. Nejsem zrovna skalním příznivcem aktuální tvorby tohoto písničkáře, ale musím zde jmenovat koncert starého spolu, tedy formace: Žalman, Jíšová, Hlaváč na kapličce. Hezký zážitek, který potvrdil, že když se to umí a když to dohromady sedí, není třeba žádné elektroniky a bůhví jak progresivního přístupu (a to nejsem nějakým zarytým staromilcem a vůbec mi třeba pronikání elektroniky do akustické hudby nevadí). A nic na tom nemění to, jestli byl výkon na kapličce naprosto dokonalý. Škoda, že nemůžeme slyšet tuto sestavu častěji. Však ji kdysi také Jiří Černý nazval “nanebevzetím českého folku”.

Myslím, že pozitivní zprávou je vítězství Létajícího rabína v krtečkovské soutěži. Přeci jen se Zahrada charakterizuje i jako festival world music. V kontrastu s Létajícím rabínem pak působí název kapely, která dostala Krtečka od štábu – Pupkáči. Názvy z dvou světů: jeden starý portovní, druhý z doby milující etnickou hudbu a odlišné kultury.

Pupkáčům Krtečka přeji a chápu, že v názvu kapely se projevuje i smysl pro humor a nadhled, ovšem nemohu se zbavit pocitu, jakoby novinová zpráva, že cenu na Zahradě dostali Pupkáči působila v této době trochu zvláštně. (Ovšem dá se to na druhou stranu také brát tak, že zvolit si takový název je milá rezignace na většinové mínění a módní trendy.)

Tuto poznámku, prosím, neberte příliš vážně, spíš jako podnět k zamyšlení nad názvy kapel.

Již jsem zde jmenoval Žalmana, další velkou hvězdou Zahrady byl pro mě třeba Jarret. Jsem zvědavý, kdy se tato kapela konečně stane obecně uznávanou hvězdou festivalů hrající v nejlepších časech na hlavních pódiích. Chytré, rozpoznatelné a melodické písničky, výborně zazpívané. Pokud mají festivaly téhle hudby do budoucna přežít a přestát odchod stárnoucích osobností, měly by být kapely typu Jarretu už zářivým hvězdami… Což ovšem zrovna není problém Zahrady, tento festival dělá pro objevování mladých bezkonkurenčně nejvíce.

Zajímavý nápad měla k tomuto tématu Alena Kučerová z festivalu Za vodou: což tak nějaká spolupráce větších festivalů, které by cíleně prosazovali několik méně známých kapel. Třeba by se pak dostaly do většího podvědomí širší veřejnosti a lidé by je začali považovat za rovnocenné kolegy třeba takového Samsona Lenka. Vždyť o existenci Jarretu, nebo jejich nové desky, v žádné z opavských prodejen cédéček neměli ani ponětí.

A ještě poslední poznámka. V novinách jsem četl povzdech (tuším od Pavla Klusáka), že české hudební festivaly pokulhávají za světem v počtu zábavných atrakcí. Jmenoval jakýsi mě neznámý americký festival, kde prý se můžete projet na bizardních kolech nebo bloudit ve světélkujícím bludišti. Je to zajímavá myšlenka, tak jako se chtějí hokejové nebo fotbalové zápasy proměnit v místo celorodinné zábavy, i hudební festivaly by mohly podobným směrem směřovat.

Ostatně taky si dovedu představit, že si během třídenního festivalu zajdu na pár hodin zahrát třeba tenis. Protáhnout se při tom neustálém posedávání v hledišti by bylo opravdu vítané. Ale na různé “pouťové” atrakce nemám úplně jasný názor. Uvítáte podobné rozšíření nabídky zábavy na festivalech?