“…Dobročinnost je totiž průmysl, který má svá pravidla, své Viktory Kožené a Robiny Hoody. Místo v něm mají taky Harry Jelínkové, již obrazně řečeno prodávají cizí Karlštejny…“

ALEŠ HÁMA ZDE MLUVIL O KONCERTU NAD VODOU 19. SRPNA, TEDY JEDNÉ Z PRVNÍCH BENEFIČNÍCH POPOVODŇOVÝCH AKCÍCH:

“Hodně účinkujících z nás zkoušelo dostat peníze formou cestovného.“ Bilancuje Háma. “Jediný kdo si nakonec cesťák vzal, byla skupina Kryštof, která tou dobou pobývala na soustředění v Krušných horách… I když se stejně chystali do Ostravy přes Prahu“

Další skupina požadovala mísu exotického ovoce, šest iontových nápojů, dvanáct perlivých a dvanáct neperlivých vod. Už jim chyběla jenom thajská masérka. Korunu všemu nasadila zpěvačka, která prohlásila, že pokud se její vystoupení nevejde do pětačtyřicetiminutového přímého přenosu v elektronických médiích, jednoduše je zruší. Druhá benefice už neměla takovou publicitu a tak mnozí již odmítli hrát. Sponzoři kteří zpočátku nechtěli být s povodňovou charitou spojováni, zjistili, že jejich účast není vykládána jako povodňový hyenismus, nýbrž jako bohulibá věc, si začali stěžovat, že na akcích byla málo vidět jejich loga. Ačkoli předtím publicitu tvrdě odmítali.

…. Existují umělci, kteří přes halasné proklamace dobročinnost zadarmo nedělají…Mezi poměrně běžné postupy jak na charitě něco trhnout, patří nepřiznané peníze bokem. Další formou je vyúčtování vysokého cestovného, amortizace nástrojů a aparatury. Nebo honorář pro doprovodné muzikanty, z nějž část připadne účinkujícímu “zdarma“. Existuje další neméně zajímavá cesta. Pořádá-li benefici velká firma, odkoupí od účinkujícího například dvě tisícovky jeho kompaktů. Dotyčný nejen získá peníze, ale jeho nahrávka okamžitě vyletí v prodejních žebříčcích nahoru. Nakoupené hudební nosiče pak poslouží jako dárky pro zaměstnance nebo obchodní partnery a spokojenost zavláde na všech stranách. Polehčující okolností pro umělce může být to, že často o sobě nemohou rozhodovat, protože otěže pevně třímají manažeři, již zhusta bývají nemilosrdnými obchodníky. ALEŠ HÁMA: "Osa manžer – interpret – pořadatel benefice tvoří bermudský trojúhelník. Oni by třeba rádi hráli zdarma, ale manažer to zatrhne."

Čisté svědomí ale mnohdy nemají ani organizátoři. Háma popisuje blíže neurčený koncert, který moderoval: “Navštívilo jej osm tisíc lidí a vstupenka stála tři sta korun. Což dá celkem dva milióny 400 tisíc. Jako výtěžek jsem předával šek na 250 tisíc. V tu chvíli mi bylo hodně stydno.“

Pro úspěch dobročinné akce jsou tím nejdůležitějším televizní kamery… Pro ilustraci: když Česká televize odmítla vysílat obří koncert plánovaný v září na Staroměstském náměstí, pořadatelé jej raději zrušili.“

… Zvláště Hvězdy na Vltavě zaujaly náročnou výpravou. Tady se nabízí otázky: Kolik to všechno stálo? Nebyly náklady vyšší než výtěžek?… Jen pro zajímavost, zmiňovaný koncert nad vodou proběhl pouze v Lucerna Music baru proto, že lidé z vedení Lucerny požadovali za pronájem velkého sálu 150 tisíc korun. Charita necharita….

Kdo tedy dostává za charitu zapalceno? V první řadě stát, který prodané vstupenky zdaní běžnými šestadvaceti procenty… další náklady vypočítává Janis Sidovský: "Musíme zaplatit, i když někdy usmlouváme slevu, majitelům sálu. Doprovodným muzikantům. Ochranému svazu autorů, který si bere dvacet tisíc za akci. Pokoušeli jsme se je přesvědčit, aby se poplatku vzdali ve prospěch Nadace Vize Václava a Dagmar Havlových, pro niž se koncert pořádal, ale nikdy ani neodpověděli. Zhruba třetinu vstupenek rozdáme. Pak hradíme grafika, tisk plakátů, zvukaře, vizážisty… zhruba 25 procent částky padne na nutné výdaje…"