Nedávno jsem si náhodou vzpomněl na slavné (předrevoluční) tvrzení, že“folkaři drží prst na tepu doby”.

Platí to stále? Asi ne. Do písničkářských žánrů totiž vtrhla korektnost.

Na vyhraněné názory a stanoviska pozor, co kdyby se naštvalo publikum?  (Samozřejmě kromě “jistých” postojů jako je odsouzení naprosté hnusnosti reality show, což často skončí trapností, překonávající samotnou reality show).

Umělci jsou také lidé citliví a nejednodušší a tak my obyčejní lidé třeba nemusíme jejich pohnutky ani pochopit a můžeme propadnout klamnému dojmu, že celá akce je jen bohapustá kravina.

Třeba když výtvarník Bořek Šípek a hudebník Michael Kocáb předali na Pražském hradě prezidentu Klausovi vlajku Evropské unie.

Jak totiž trefně poznamenal Ondřej Hejma v Reflexu, výše zmínění pánové nedávno sami tvrdili, že EU není žádný superstát.

Pak tedy Kocáb s Šípkem zřejmě chtěli vyvěsit vlajku EU na hradě jen z čirých sympatií. Jenže kam bychom takto došli? Mně se třeba nedávno velmi líbil postoj užhorodského taxikáře, který odmítl dýško s tvrzením, že by se cítil být našim dlužníkem. A to je ukrajinský taxikář, proti těm pražským, kteří okradou i primátora velmi chudý.

Co kdybych na základě této sympatické události chtěl na hradě vyvěsit vlajku Ukrajiny? Nebude na hradě za chvíli převlajkováno?

Ale nechám raději pitomého vtipkování. Ani zde nechci vést úvahy zda je to dobře nebo ne, když už folkaři nejsou tak jasní v názorech a postojích. Vždyť co já vím? Třeba je to nutnost a cesta k velkému publiku a nebo možná právě na tuto korektnost jmenovitě písničkáři nakonec “dojedou”. (Proč poslouchat někoho bez názoru, který je pouze správně “ušlechtilý?”)

Cílem tohoto Lichého pátku je vzpomenout událost, od níž v prosinci uplyne již pět let. Ano, jedná se o takzvanou televizní stávku.

Připomeňme si ve stručnosti o co šlo: nečekané odvolání televizního ředitele Chmelíčka vyvolalo rozruch mezi pražskými intelektuály. O pět dní později byla z iniciativy Jana Krause a Zdeňka Svěráka založena občanská iniciativa Česká televize – věc veřejná. Rada ČT na kritiku Chmelíčkova odvolání a žádost o demisi rady zareagovala s udivující rychlostí a jmenovala do funkce Jiřího Hodače. (Volba to byla podivná, ale zcela legální.) Z tohoto člověka se pak stal celonárodní nepřítel číslo 1 (vzpomínáte na články v MFD?). Tlak na něj vyvíjený nevydržel (rezignoval ze zdravotních důvodů) a skončil, pokud si dobře vzpomínám, na JIP.

Zdeněk Svěrák k jeho rezignaci uvedl: “Je to jen kousek první podmínky. Kdyby si víc vážil svého zdraví, odstoupil by už dřív.”

Televizní stávku vyhráli vzbouřenci, natočili o svém boji oslavné dokumenty, které si také na ČT v hlavním vysílacím čase odvysílali, a napsali o stávce knihy. Dnes si již na tyto události asi vzpomene jen málokdo.

A proč vlastně připomínám tuto bouřlivou dobu, kdy Jan Ruml nocoval spolu se vzbouřenci v jimi zabraném zpravodajském velínu, spisovatel Ludvík Vaculík plamenně vyzýval: “Nenechejme, aby se rozpadla hrdost lidí, která teprve pomalu povstává! Běda tomu, skrze koho přichází pohoršení. Zákone, ustup po dobrém...” a dav na Kavčích horách k tomu skandoval: “Svobodu! Svobodu!”?

Protože to bylo asi naposledy, kdy se do veřejného dění hromadněji zapojili muzikanti a další lidé, kteří se pohybují v “písničkářských žánrech”, nebo chcete-li ve folku.

Většina byla na straně vzbouřenců, ale třeba Jarek Nohavica zpíval:

Doma jsem řek I´m sorry
vzal spacák a pohory
a jel na Kavčí hory
s kytarou
lidí tam byl chuml
každý druhý měl VUML
a mezi nima Ruml
s Che Guevarou

Protože se od té doby v žádném folkovém médiu (pokud vím) o těchto událostech nemluvilo, velmi by mě zajímal dnešní pohled aktivních účastníků těchto událostí (ale samozřejmě i lidí, kteří v té době do dění nezasahovali).

A přidám ještě jeden vedlejší dotaz: myslíte si, že tato stávka České televizi pomohla?