Důležitá média s celostátním dopadem se folku věnují opravdu poskrovnu. Stížností na tento nezájem jsem již slyšel i četl nespočetné množství. V poslední době se však “zablýskalo na lepší časy”. Je z čeho se radovat?

Zdeněk R. Nešpor (* 1976 “Vystudoval sociální antropologii a religionistiku, dokončuje doktorské studium historie. Je vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR a asistentem na Fakultě humanitních studií UK. Kromě studií v domácím i zahraničním tisku vydal knihy Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty /2002/ a Víra bez Církve? /2004), napsal článek s názvem KAM ZMIZEL TEN ČESKÝ FOLK. Tento poměrně obsáhlý materiál jste mohli najít v sobotu 3. 9. 2005 na titulní straně přílohy Kavárna (příloha pro myšlení, umění a civilizaci), která je součástí deníku MF Dnes.

Autor zde znovu oprášil kdysi (počátkem devadesátých let) populární názor, že listopad 1989 “přinesl soumrak tohoto žánru na pomezí hudby a poezie”. Tedy že konec folku nastal se “ztrátou nepřítele”. (což vyvraceli publicisté již při recenzích porevolučních desek Janouška nebo Nohavici).

Zdeněk R. Nešpor sice píše o folku, ale prakticky si jej omezil jen na písničkáře, a to ještě “předrevoluční”. (Z kapel se zde objevuje Spirituál kvintet - poprvé jako skupina která v 60. letech “přeložila” do češtiny náboženské písničky tak, aby se z nich religiozita spolehlivě vytratila a podruhé společně s Rangers, jako folkaři hrající na prorežimním festivale politické písně v Sokolově. A pak jsou zde jmenovány jen kapely Oboroh, Berani a Učedníci.)

Dozvíme se zde však dost truchlivé informace, po jejichž přečtení by se do hlediště folkového festivalu, nebo na koncert nějakého písničkáře vydal asi jen blázen: “ Nové folkové písničky dnes prakticky nemáme, i když nálepka “folk” je dobře prodejná a skrývá se pod ní kde co.”

Kam zmizel ten český folk se navzdory názvu z článku nedozvíme, jeho obsah tvoří povětšinou úvahy o vztahu “předrevolučních” písničkářů k náboženství. I po revoluci se podle autora “folk v devadesátých letech stal vyloženě náboženskou hudbou (kterou poslouchá málokdo), nebo v tématech i posluchačské rezonanci hynul na úbytě. Nepřítel totiž padl nebo se značně zkomplikoval a riziko politicky motivovaných postihů zmizelo.”

Autor se zde zřejmě snažil čtenářům pod atraktivnějším názvem prodat jakousi teorii o vztahu písničkářů k víře. (Dozvíte se zde například, že Pavel Dobeš napsal píseň Kostelíček.)

Závěr článku si dovolím ocitovat celý (jen podotknu, že Křesťan, kterého zřejmě pan Nešpor myslel, se jmenuje Robert a nikolv Rudolf) :

“…A tak se nakonec uživí i ti, kteří se z různých příčin nemohou stát ani “Nohavici”, ani “Navarovými”, ani vysloveně náboženskými tvůrci. Nezbývá jim, než “Vykrádat hroby” – žít z vlastního odkazu, hrát převzaté věci či zhudebňovat verše básníků, jako to různým způsobem dělají (neříkám, že špatně!) třeba Jan Burian, Jiří Dědeček, Rudolf Křesťan, Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.”

Nedopustím si malý komentář: že by žil Karel Plíhal z minulosti jsem si nevšiml, Robert Křesťan točí skvělá autorská alba (třeba Pohlednice nebo 1775 básní Emily Dickinsonové) a výbornou provokující desku Jiřího Dědečka Kdyby smrtka měla mladý, považuji za Dědečkovo nejlepší album. A napadá mě k tomuto článku i spousta dalších otázek, třeba proč autor zcela pominul (když už mluví o písničkářích) velmi silnou scénu “nových” písničkářek se silnými autorskými výpověďmi. Tedy přinejmenším Sestry Steinovy a Radůzu. A když už se autor stále pohybuje v oblasti “křesťanských písní”, proč třeba nezmínil obě skvělé desky Jiřího Smrže? Že by se v žánru, který přece skončil porevoluční ztrátou nepřítele, příliš neorientoval?

Připočteme-li si k této prezentaci folku v nejčtenějších tuzemských seriózních novinách ještě na folkových webech již mnohokrát probíraný dokument o Zahradě, který seznámil ve skvělém čase televizní diváky s životem na folkových festivalech, bojím se, že si žánr příliš nepomohl.

O tomto pořadu bylo napsáno již mnohé, a tak jen podotknu, že i když jsem přesvědčen, že by se televizní pořady z festivalů měly oprostit od věčných romantických záběrů na divačky se svíčkami v rukou a romantická objetí pod pódiem a že je potřeba vnést do těchto dokumentů nadhled a humor, tento dokument se tvůrcům zřejmě vymknul z rukou.

Pomiňme drobný vtípek, který televizáci provedli Romanovi Horkému (pustili píseň Honolulu po jeho projevu o tom, že folk je “hudba o sdělení, co nás trápí, čím žijeme”)

Ovšem předvést zahradní diváctvo jako soubor neuvěřitelných figurek a nedat slovo ani jednomu “normálnímu” divákovi a ještě se “existence” s vodní dýmkou ptát na další směřování folku, bylo opravdu silné kafe. Reakce lidí, kteří na Zahradu a festivaly nejezdí, musela být docela jasná – tam opravdu ne!

Však si také samotný štáb dělal z natočených lidí srandu, když jeden z televizáků (zvukař?) zakřičel do mikrofonu: “ Super lidi, super atmosféra!”

Tak jsem si říkal, jestli než takováto “propagace” folku v důležitých médiích, není možná lepší jeho přehlížení, které předvádí třeba můj jinak oblíbený Reflex (např. nedávný článek o Open Air Music festivalu Trutnov a potažmo i letní festivalové scéně, kde byl za nejstarší tuzemský festival označen Valašský špalíček a historie hudebních festivalů, jako by začala nově vzniklými rockovými přehlídkami.)

Nechtěl bych být v současnosti pořadatelem folkového festivalu. Ale proč také pořádat něco, co je již dávno v podstatě mrtvé, a ještě o tom část veřejnosti získá z TV dojem, že na to chodí povětšinou pomatení ožralci lovící v publiku ženské.

Vašek Müller