“Hovořil jsem s Wilfredem von Oven, který s tímto neblaze proslulým ministrem propagandy (Dr. Josephem Goebelsem) úzce spolupracoval jako jeho osobní tajemník. Po formálním rozhovoru jsem se u šálku čaje tohoto inteligentního a šarmantního muže (elegantní, kultivovaný, vůbec nevypadal ani nehovořil, jak jsem si představoval, že bývalý nacista bude vypadat a hovořit) otázal: “Kdybyste mohl svou zkušenost ze Třetí říše vyjádřit jediným slovem, které by to bylo?”

Zatímco pan von Oven chvíli přemýšlel o otázce, ve svých úvahách jsem předpokládal, že se jeho odpověď bude týkat hrůzných zločinů tohoto režimu-zločinů, jež se skutečně staly, jak otevřeně přiznával - a toho, jakou zkázu přinesl nacismus světu.

“Dobře,” řekl konečně, “pokud mne žádáte, abych svou zkušenost vyjádřil jedním slovem, bude toto slovo – ráj.” (Citát ze skvělé knihy Laurence Reese – Osvětim. Nacisté a “konečné řešení” Předloha k dokumentárnímu seriálu BBC)

Ještě vás, milí čtenáři, po přečtení výše uvedené ukázky překvapuje, že si komunisté dovolí být uraženi, když je někdo nazve tak nevinným pojmenováním (vzhledem k tomu, že se jedná o organizaci se spoustou vražd a jiných zločinů na kontě) – tedy řekne o nich, že jsou prasata?

Třeba vlastně taky tvořili v těch svých koncentrácích ráj…

*

Dovoluji si navrhnout, aby bylo trestní stíhání rozšířeno kromě písničkářky Ester Kočičkové i na George Orwella (posmrtně) za jeho Farmu zvířat, tam pokud si dobře vzpomínám, byli komunisti taky prasata! A co herci Polívka a Dušek? Neříkali v Pupendu, něco o tom, že bolševici jsou svině?

Ještě že má s komunisty pochopení alespoň Zelený Raoul v aktuálním - a mimochodem skvělém – Reflexu č. 22. Hned u prvního obrázku je komentář: “Ester Kočičková si zřejmě neuvědomila, kolik bolesti a hněvu zasela svým humorem do dělnických srdcí…”

Jo, jo, ještě že milého Raoula máme, kam se na něj hrabou novinoví komentátoři.

Ale když jsme u toho Reflexu, v čísle 21 najdete rozhovor se slovenskou zpěvačkou Zuzanou Mojžišovou. (Už teď se na její Zahradní vystoupení těším.)

Říká v něm, že píseň dříve suplovala i sdělovací prostředky a že v textech najdeme i rady, například děvčatům o přirozené antikoncepci. (Mlynare z její nové desky.)

Jistě, to není žádná novinka, ale neodolám a ocituji vám vysvětlení o čem je píseň Haji Beli:

“Je krásná a i mně dlouho trvalo, než jsem zjistila, o čem je. A je to síla.

O ženě, jež dvanáct let spí se zbojníkem, má s ním i dítě, kromě toho má i svého muže, který jednoho večera uslyší, jak matka uspává synka slovy: “Haji Beli, malý chlapec, nebuď zbojník jako otec.”

Otec se ptá, co mu to zpívá, ona se vymlouvá, že zpívala služka. Otec jde za služkou, ale ta neumí lhát a řekne, že zpívala její paní. Manželovi to dojde, vezme ženu ven na louku a tam ji zabije. Když se matka loučí se synem, na jedno líčko ho políbí, ze druhého mu vykousne kus masa na znamení: Jsi nemanželský syn, a proto mě teď tvůj otec zabije.”

Krásné, že?

*

Každý z nás, kteří píšeme o folku, už vyplodil nejeden pochvalný článek. (Sám sebe z toho vůbec nevyjímám). Mnohdy jsou to přímo přebory v chválení oblíbených interpretů.

Nedávno jsem byl upozorněn na jeden článek z Folktime, kde autor Tomáš Pohl dosáhl v této disciplíně opravdu velmi hezkého výsledku. Článek se jmenuje Úplně jiný životopis (vyšel 29. 3. 2005) , a dočtete se tam mimo jiné toto:

“Lidé z Žalmanova rodu totiž nejen slyší otáčení a pohyby Zeměkoule, oni jí i tak trochu pomáhají.”

Tak mě napadá, že by nebylo špatné k tomu připojit ještě studii Vliv pocení nohou na rezivění zemské osy.

Ale vážněji:

V červnovém čísle časopisu Folk & country je otištěn rozhovor Honzy Hučína s Michalem Miklánkem, kapelníkem skupiny Bezefšeho. Honza tam pokládá i tuto otázku:

“Loni jste nahráli desku a vydali ji u nakladatelství Rosa. Ta deska byla nesmírně úspěšná, v hodnocení desek na Ifolku se dokonce dostala mezi pět nejlepších ze stovky hodnocených. Čekal jsi takový úspěch?”

Je mi jasné, že každý má jiné představy co je a není nesmírně úspěšná deska. (ani nevím, kolik se ji prodalo) Ale do žánru si řadíme i Nohavicu, Radůzu nebo Plíhala, jejichž desky mají velký úspěch i co se týče prodejnosti. Ale třeba se pletu, a proto by mě zajímalo: Jaké jsou vlastně kritéria, abychom mohli v našich žánrech o něčem prohlásit, že je to “nesmírně úspěšné”?