Tento Lichý pátek píšu v neděli, těsně před půlkou března. Venku chumelí, a když jsem se před pár hodinami prodíral autem závějemi z Podhradí do Hradce nad Moravicí, nedokázal jsem si představit, že se za pár dní (tradičně o velikonočním víkendu) bude otevírat Moravice, což je nejhezčí vodácká řeka v republice (ano, jsem patriot). Mám zimu rád, tahle je pěkná a skutečně dlouhá. Zdá se mi, jakoby nastala situace, kterou popsal Woody Allen v Průvodci některými méně známými balety: “Na jevišti zavládne tma a Člověk vzývá Přírodu. Při tomto strhujícím střetnutí je Příroda kousnuta do boku, načež dalšího půl roku teplota nevystoupí nad třináct stupňů Fahrenheita.”

A tak si člověk místo toho, aby už pomalu posedával ve venkovních restauracích nebo hrál tenis v klubu u řeky, musí najít jinou zábavu. Přeci jen nemohu celou zimu trávit na běžkách či u grogu v knajpě, i když jsou to mé oblíbené zimní zábavy. Bohužel, u jiných lidí často populární stavění sněhuláků, soupeří na žebříčku mých oblíbených činností leda s vyplňování daňového přiznání nebo s monitorováním letu mšic. Také mému vkusu blízcí spisovatelé čekají s novinkami až na jaro (hodně se těším na nového Michala Viewegha i Miloše Urbana). Nezbývá tedy, než se bavit něčím trochu šíleným, třeba číst hudební recenze.

Upřímně řečeno, mívám s recenzemi folkových alb trochu problém, zvláště pak s hodnocením desek písničkářů. Nechci se bavit o tom, že strhat se dá všechno, stačí jen trochu chtít a umět psát, což skvěle předvedl třeba Jan Rejžek v nekompromisní popravě Mertovy desky Filmy v hlavě. Jde mi o argumenty, kritéria hodnocení a celkové vyznění. Chtěl bych zde proto předložit několik otázek, které mě při čtení recenzí napadají.

Chápu, že není lehké najít rozumný přístup, ale pitvat tvorbu písničkářů, jakoby recenzent hodnotil jazzovou desku nebo vokální soubor, je dle mého nesmysl. V prvé řadě jde o písně. Ty musí posluchače oslovit, musí být “silné”.

(Zjednodušeně řečeno, u písničkářů “jde o to předání od duše k duši”, jak řekl kdosi moudrý.)

Důležité je, zda píseň funguje, nebo ne, to je podstatné, tím se vše poměřuje. Tedy jak píseň působí jako celek, jak je pro “své” publikum důvěryhodná. Prostě povede li se onen přenos “od duše k duši. Čistý zpěv, přesná a třeba i nápaditě zahraná kytara neznamenají nic, když písničkář nezaujme publikum jako autor. Lidé hodnotící Kryla nebo Nohavicu podle jejich hry na kytaru, budou většině posluchačů připadat jako stojící mimo realitu.

U obou pánů “to” prostě funguje (fungovalo) a jejich písně jako CELEK jsou velmi silné.

Velmi důležité jsou názory a osobní postoje, které autor do písní vloží a tady vidím pro sebe klíčovou otázku: Má právo recenzent tyto věci hodnotit? Má právo odsoudit skladby proto, že se s nimi “názorově” neshodne?)

Aktuální je tato otázka třeba právě u výše zmíněné nové desky Vladimíra Merty.

Stejně jako “obyčejný” posluchač, i mnohý recenzent považuje za nutné se s tvorbou písničkáře nějak ztotožnit.

Hezký příklad jsem našel v komentářích Tomáše Douga Machalíka k hodnocení desek 2004 na iFOLKU.cz

“Sestry Steinovy: Můj tanec (5 bodů)
Místy originální, zneklidňující až provokující, působivé (aranže kytar, další použité nástroje), ale ani přes to všechno mě album jaksi neoslovilo: měl jsem pocit, že jde úplně mimo mě a že si Sestry Steinovy žijí ve vlastním světě, jehož ženské vnímání je mi cizí.”

Stejnou desku, obdobným bodovacím systémem (1 – 10, přičemž desítka je nejvyšší hodnocení) známkovali i hodnotitelé časopisu Folk & Country (č. 7/8 2004). Pánové Brabec, Vlasák, Hartman a Konečný dali tomuto albu desítku (celkový průměr 8,50). Asi Můj tanec také považovali za originální, zneklidňující až provokující, působivý a vysoký rozdíl mezi jejich hodnocením a známkou přidělenou recenzentem iFOLKU mohl být třeba jenom v tom, že jim to “ženské vnímání světa” nebylo cizí.

(Upozornění: není účelem tohoto článku vyvolat další diskusi o Steinovkách, čirou náhodou mi přišel tento příklad jako nejprůkaznější.)

Další otázka: POKUD BUDOU JEDNU DESKU HODNOTIT DVA RECENZENTI, MOHOU DOJÍT K ÚPLNĚ OPAČNÝM VÝSLEDKŮM? POKUD ANO, EXISTUJÍ NĚJAKÁ OBJEKTIVNÍ KRITÉRIA?

Při hledání příkladu k této otázce opusťme internetová média, přeci jen tam občas můžeme najít ledacos divného od autorů o nichž nic nevíme (tím rozhodně nemyslím výše citovaného Tomáše Machalíka, jehož mám zařazeného mezi tu lepší půlku “internetových” autorů.) a podívejme se do časopisu F&C.

Přeci jen tam funguje šéfredaktor a recenzenty si vybírá.

Jiří moravský Brabec i Miloš Keller ve Folk & Country recenze publikují, oba mají jistý vliv na to, jak bude žánr “vypadat”, neboť jsou členy soutěžních porot, oba volí “folkového Anděla”, vystupují v médiích atd.

Pokud se podíváme jak bodově ohodnotili tito recenzenti stejné desky, zjistíme, že u některých titulů se rozcházejí natolik, jako by se snad ani nejednalo o stejné album.

Jako příklad uvádím třeba duo Tara Fuki a jeho Kapku: Miloš Keller ji ohodnotil (iFOLK hodnocení desek 2003) nejnižší známkou 1 (stejnou dal třeba E. Kočičkové a L. Nohavicovi – rok 2004, J. Smolíkovi nebo J. Schmitzerovi), Jiří moravský Brabec dal albu bodů 9 (F&C 1/04)

Ještě větší (tedy lépe řečeno největší možný) rozdíl nastal v hodnocení CD Pavly Milcové Apollo 14 (F&C 1/04).

M. Keller : - 1 bod
J.m. Brabec: - 10 bodů

Ale nechejme recenze recenzemi a těšme se na jaro a třeba i na ten tenis a nové knížky. Ostatně i v těch s tématem nesouvisících knihách se dá občas najít něco, co se dá lehce vztáhnout i na ty naše jarní recenze i poroty festivalových konkurzů.

Toto napsal Miloš Urban ve svém Stínu katedrály a jsem si jist, že poslední dvě souvětí určitě neplatí jen pro správce katedrály:

“Tady pak nacházím největší rozdíl: zatímco světská instituce kastuje a pod záminkami do sebe nevpouští ty, jež považuje za nehodné, katedrála by měla být veřejným domem, jenž se otvírá každému. A říkám-li každému, myslím tím i nevěrce a jinověrce. Katedrála je velkorysá z podstaty své formy i svého obsahu, úzkoprsí správci jí škodí. Mohou být třeba vysvěcení, ale pokud se cítí být povoláni zavírat bránu, je jejich povolání omylem.”