Tento Lichý pátek začínám psát v neděli 23. května, tedy na konci víkendu, během kterého se konala Zahrada písničkářů v Kuřimi a další hudební festivaly. Když se kouknu z okna, vidím jak docela hustě sněží. Jestli bude globální oteplování dál pokračovat takovým tempem, brzy všichni umrzneme.

Není však třeba zoufat, kdyby byla moc velká zima, můžeme si sednout k bedně. Tak třeba naše na náměstích osvobozená Česká televize opět nastartovala vrtulník a vyrábí další zajímavé pořady! Vzpomínáte si na Luďka Munzara dojímajícího se pod různými stromy? Šestnáctidílný dokumentární cyklus se jmenoval Paměť stromů, stál prý nějaké tři milióny a v době jeho vysílání se v Respektu objevil článek s pro mě nezapomenutelným titulkem: “Veřejnoprávní kanál objevil, co si myslí stromy.” (Autor článku Petr Třešňák napsal: Opravdový vrchol cyklu ale nastává ve chvíli, kdy se šokovaní diváci dozví dokonce i to, co si o práci filmařů myslí samy stromy. Luděk Munzar se stylizuje do památného dubu Oldřicha a Boženy a “za všechny ostatní stromy” pak vypráví, jak bylo příjemné, když se o ně po staletích zanedbávání začali ti podivní lidé zajímat a dokonce v ocelovém ptáku vylétali do výšky, aby jim mohli pohlédnout do očí. “Lidé, vy jste nezapomněli? A já, dub Oldřicha a Boženy, se toho dožil? Dovolte, abych vám za nás všechny památné stromy poděkoval”)
Právě v těchto dnech probíhá natáčení dalšího cyklu Zpět k pramenům. Jistě jste již také zvědaví, co si myslí řeky. Doufám, že filmaře pochválí.
Prostě a jasně, televize je skvělá relaxace. Ne ovšem pro všechny. Osobně jsem třeba strašně rád, že nejsem intelektuál. Ti totiž, soudě podle množství různých komentářů a sloupků, při soutěži Česko hledá SuperStar nevídaně trpí a jsou jí “hluboce znepokojeni”. Chudáci, snad se alespoň část naší kulturní elity dožije konce soutěže.
Nebýt intelektuálem má ovšem i další výhody, můžete si třeba každý rok zajít na autorské čtení Michala Viewegha, koupit si tam jeho novou knihu a s nadšením ji rychle přečíst. (Což bych, soudě podle recenzí, nikdy nemohl udělat, kdybych měl jen trochu vkusu.)
Letos to bylo zábavné. Jedna z divaček se v přeplněné opavské kavárně Patio spisovatele zeptala, kde bývá při těchto pořadech nejlepší atmosféra. Viewegh okamžitě řekl, že v Olomouci. Svůj omyl si uvědomil až poté, co ho nakladatel Martin Pluháček upozornil, že už jsou v Opavě.
Docela by se mi ovšem líbilo, kdyby podobné představování svých nových nahrávek dělali i muzikanti. Kromě běžného hraní by autor písní odpovídal na dotazy z publika a vyprávěl o okolnostech vzniku písní, případně by nám tvůrci mohli sdělit o čem jejich songy vlastně jsou a co jimi chtěli říci. Třeba bychom se někdy divili. Já tedy určitě, mám totiž občas pocit, že autor nechtěl říct vůbec nic.