Žebříčky

Oblíbeným novinářským žánrem je zveřejňování žebříčků všeho druhu. Lid obecný má přece tak rád, když má svět přehledně rozdělený na dobré a špatné, na padouchy a hrdiny. Dvojnásobnou výhrou je tedy zveřejňování žebříčků vzešlých z nejrůznějších průzkumů.

Tak například průzkum prestiže povolání: poslední skončí vždycky politici, protože jich moc není a pro ostatní jsou vítaný terč, naopak v čele najdeme obvykle vzdělané lidi, kteří ale moc nevydělávají (to se neodpouští), například učitel nebo lékař. (Nechme stranou, že by skoro každý z nás, zejména po ekonomické stránce, radši měnil s politikem než s učitelem.) Pro statistické účely neodolala žebříčkování ani věhlasná organizace OECD (zaklínadlo pro gůglení je „OECD ISEI“). A koneckonců každý z nás si v sobě nese nějaké to škatulkování, které tu úspěšně, tu neúspěšně potlačuje, ale v mezních situacích na povrch vyvře.

V naší rodině takhle existuje žebříček uměleckých disciplín. Budiž čest a chvála mým rodičům, že mě odmalička vedli ke kultuře, jen se to časem trochu jednostranně zvrtlo k hudbě. Tudíž za základ kulturního vzdělání se považovalo a považuje umět hrát na nějaký hudební nástroj. Tanec, divadlo, výtvarné umění, architektura, to je jako že hezké a jsi-li v tom fakt dobrý, odpustí se ti neschopnost zabrnkat či zafidlat. Ale je to jen plán B. Nejjistější cesta ke kulturnímu smíru byla u nás vždy absolvovat aspoň jeden cyklus muzikantské lidušky.

Velmi by mě zajímalo, jak by dopadl žebříček prestiže hudebních nástrojů, pokud by v něm hlasovali jen aktivní muzikanti. Mám takový dojem, že by to měly nejvíc nahnuté housle nebo violoncella, celkem společensky přijatelná je zobcová flétna a všeobecně adorovaná bude nejspíš elektrická kytara. Žestě, pilíř venkovských dechovek, by na tom byly asi podobně jako lidovci ve volbách, bodovaly by především u starší generace a na venkově. Ačkoliv, do důchodu aktuálně míří generace vyrostlá v šedesátých, takže rozhlasové pořady pro babičky a dědečky zanedlouho obsadí Stouni a Beatles.

Možná ale příští generaci budeme rádi i za elektrickou kytaru. Právě v šedesátých letech pronáší Josef Skupa ústy Spejbla k Hurvínkovi neuvěřitelně prorocká slova: „Jestlipak víš, jak se jmenuje hudební nástroj, na který zahraješ úplně všecko? Inu přece gramofon!“

Honza Hučín