Nejlepší retro je ticho

Ona totiž modernost a zajímavost se někdy vylučuje. Psala mi tuhle kamarádka v mailu: „Kreslím ráda, vlastně si pořád něco čmárám.“ No není dekadentní svou osobnost vměstnat do krabičky jednotného fontu a emotivní odchylky od normálu suplovat výběrem z dvaceti emotikonů? Až mi začalo být líto, že vlastní rukou píšu nanejvýš zápisy z porad a seznamy úkolů. No dobře, ještě pět pohlednic ročně. Chabou výmluvou je, že jsem na tom s kreslením v souladu se sebehodnocením Jaroslava Uhlíře: „Umím prase zepředu, nic jiného nesvedu.“

Baže, na klávesnici se píše rychleji než rukou-propiskou. A podle toho to taky vypadá. Přistihl jsem se, že každý den se do sebe snažím dostat aspoň perexy ze všech zpravodajských serverů, které sleduju, obohacené omáčkou několika blogů a okořeněné výběrem nejšťavnatějších diskusí. Že by mě to ale nějak duševně nasytilo, o tom čím dál víc pochybuju. Co by se stalo, kdyby jednoho dne na webech nebylo nic, opravdu nic nového?

Skoro si to začínám přát. To by znamenalo, že se lidé zařídili podle moudrého postřehu, že člověk má jen jedna ústa, ale dvě uši. Nebo z jiného zdroje: „Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ (Matoušovo evangelium, 12. kapitola.)

Ticho je nemoderní a nezajímavé. Vakuum nemá příznivce (naopak před objevem principu atmosférického tlaku vládlo přesvědčení, že celá příroda má horror vacui, tedy strach z prázdna). Ale je to možná to nejprospěšnější retro, co existuje.

A tip z vlastní osvědčené zkušenosti: napište dopis místo datlování v outlooku krasopisně rukou, naskenujte a pošlete mailem. Funguje to.

Honza Hučín