Tři hudební vjemy

Móda neustálého zdůrazňování týmovosti pomalu pomíjí. Možná na jednu stranu společenská nepohoda lidi stmeluje jaksi přirozeně a na druhou stranu éterem létající přízrak hospodářské krize vede ke konkurenčnímu boji o zdroje. Tím víc mě nadchla naprosto geniální ilustrace týmové spolupráce. Chinaski na plakát k výročnímu koncertu (20 let!) zvolili schéma jednoduchého elektrického obvodu, kde nesmí nic chybět, jinak žárovka (Michal Malátný, jak jinak) nemůže zářit. Možná jste to viděli taky, případně se zaskočte podívat na www.chinaski.cz. A pak že fyzika v normálním životě k ničemu není.

Dvacet let, no nějak to uteklo. Vypátral jsem v paměti, že bratry Škochovy jsem slyšel ještě v předchinaskiové době, na jakési svatební hostině hráli s kaplou Stále jinak, jejíž styl mě v té době trochu pobuřoval. Dalo by se tedy říci, že pobuřování zůstali věrní, neboť jednoduchý tah na bránu leží leckterým krasoduchům v žaludku. Ano, Tabáček nemá mnoho významových rovin, text není takzvaně poetický (nemusí se přemýšlet, co tím chtěl básník říci), vlastně je to primitivní kolovrátek, a přesto se spoustě lidem líbí. Chinaski jsou oddechovka, a to je asi to, co dnes uštvaný člověk potřebuje. Nejspíš právě jednoduchost a prvoplánová pohoda stojí za tím, že vydrželi dvě dekády – nevyplýtvali energii na komplikovanost a třenice, složitosti si členové mohli holdovat ve vedlejších projektech.

Ale pojďme jinam, ať se tento článek nezvrhne v oslavnou narozeninovou řeč. Tak trochu protipříkladem ke kompaktní kapelní sestavě byla jam-session u hitu Don't Worry, Be Happy, která se odehrála v přímém přenosu Koncertu pro Světlušku na dušičkový večer. Tady obstarával „kapelu“ hlavně basující Pavel Valenta a před ním řádili čtyři frontmani, mimo jiné Ondřej Brzobohatý a Matěj Ruppert. No, byla to hlavně show, ale ukázala, že u známých hitů stačí úplně jen rytmus s náznakem harmonie a vedoucí hlas. Což je dobré znamení. Netřeba umět na kytaru, na piáno, ba dokonce ani mít nahrávku, stačí jen hlas a chuť. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

A to je třetí zastavení tohoto článku. Jaromír Nohavica by už měl nárok žít z nabyté slávy, vydaných desek a občasných koncertů sestavených z prověřených hitů. Kdepak! Na jeho webu si můžete přečíst, kterak se vrhá do boje s Mozartem, a to nijak okrajově – árií Leporela z Figarovy svatby. To je prostě Jarek, dokud bude moct, bude vymýšlet nové a nové věci, ať si o tom myslí každý svoje. Je vyzkoumáno, že člověk intuitivně volí jistotu malého zisku před nejistou možností získat hodně, nebo taky nic. Asi se intuitivnímu uvažování, pane Nohavico, nezavděčíte (tomu se zavděčí spíš Chinaski), ale já vám fandím.

Honza Hučín