Nestůj a pojď do textařského nebe, Zdeňku

„Zemřel Zdeněk Rytíř, autor hitu Zvonky štěstí...“ začínal článek na Aktuálně.cz. Nejdřív mě to překvapilo, pak pohoršilo a v konečné fázi naštvalo. Zdeňka, takového pravověrného countrymana, bude někdo představovat slaďákem, z něhož si už desítky let děláme legraci!

No kdyby jen Božský Kája a Roztomilá Darinka. Ukázalo se, že pan Rytíř dal v podstatě všem. Tedy text.

Asi jste už zažili tu směs pocitů, když jste potkali známou osobu v roli zcela neznámé, ba někdy provokující či delikátní. Někdy si to stačí jen představit – slušný a trochu nesmělý tatínek spolužačky mých dcer na sebe prozradil, že se živí jako vyhazovač. Nebo profesor a celosvětově uznávaný chirurg přiznal, že miluje jízdu na harleji. Naše přirozená potřeba mít každého zařazeného do nějaké škatulky protestuje, ale moc proti tomu udělat nemůže.

U muzikantů a příbuzných kumštýřů si můžeme aspoň ulevit řečmi o promiskuitě, případně zvolit soucitnou verzi „dneska vám za kvalitu nikdo nezaplatí, všichni chtějí jen mainstream a šmíru“. Kolik párů očí se asi odvracelo a kolik párů uší zavíralo, když přírodní solitér Nohavica najednou začal koketovat s kapelou! Kolik čistých duší sledovalo s nedůvěrou Karla Zicha na památném výročním koncertu Spirituál kvintetu, protože to byl určitě špión z popové strany hranic. A ještě štěstí, že v 60. letech nebyl internet, protože by Bobu Dylanovi po prvním doteku elektrické kytary rapidně klesl počet fanoušků na Facebooku a všichni by tvítovali o tom skandálu.

Inu, tihleti jsou přece naši, tak je od nich nemorální dělat něco jiného, i kdyby je k tomu táhlo srdce už od dětství. A tamti jdou po penězích, a pokud se objeví sem tam na fesťáku, není to známka obrácení na pravou víru, leč jen snaha něco trhnout a oživit uvadající popularitu, že jo, pani? O nevyhraněncích typu Tomáš Klus, Xindl X, Baumaxa radši ani nemluvit, abychom si nezpůsobili nespavost přemítáním, kam tedy vlastně patří, odkud přicházejí a kam směřují.

Ale zpátky ke Zdeňku Rytířovi. Smekám v hluboké úctě před jeho celoživotním dílem, kterým obsáhl neuvěřitelné rozpětí scény české popmusic. Škoda, že mi právě on v galerii rozhovorů pro FOLK&COUNTRY chybí. Jako příležitostný textař vím, co je za práci vyplodit písňový text s hlavou a patou a navíc dobře zpívatelný. Naštěstí pomníky po něm, prověřené a ztužené miliony sejšnů, se hned tak nerozpadnou. Že, Poslední kovboji? Kdo to zná líp, nežli Kolej Albertov...

Honza Hučín