Rozpočtová odpovědnost muzikantů.

Poprvé jsem jihoamerické „indiánské“ muzikanty potkal v roce 1990 v německém Münsteru, tehdy tedy ještě západoněmeckém. Stálo jich asi šest u katedrály a jeli minimálně hodinu bez přestávky, jen jsme na to zírali a urputně ukládali do sluchových závitů. Pak se dostali i k nám a pak... no, před pár lety jsem je přestal potkávat. Až letos na Florenci.

Jenže to tam už na panovky hráli jen dva a doprovody si pouštěli z playbacku. Trh se nasytil, každý můj známý má doma nějaké to „Pan flute greatest hits“, Indiáni šetří. Všichni šetří. A dlouho. Co je to let, kdy si František Nedvěd dovolil někde zahrát jen s halfplaybackem a internetoví diskutéři ho ještě týdny roznášeli na kopytech. Řešili to jiní a jinak: Ivan Mládek si kapelu zamaskoval do guitariana, dítěte úsporné doby; skupina Akáty (doprovod Jitky Vrbové) se stala jednočlennou; bluegrassisti ještě zvýšili sdílení hudebníků.

Což logicky znamená, že určitých profesí musel začít být nadbytek. Dráteníci, mlynáři a ševci se přestěhovali do pohádek, kolovraty, psací stroje a magnetofonové pásy do muzeí. Jen mě překvapuje, že jsem zatím neslyšel nic o rozbíjení strojů a o demonstracích za státní podporu  bubeníků, doprovodných kytaristů a basáků.

Mohla by se tím ale inspirovat paní komisařka Vivian Redingová. Když prosazuje kvóty pro ženy dokonce i v soukromých firmách, mohly by se s tím svézt i kvóty na počty doprovodných muzikantů. Nejlépe by bylo zakázat písničkáře, protože to jsou příživníci, kteří si celý honorář nechají pro sebe. Kolik lidí by jistě dokázal zaměstnat takový Tomáš Klus! A mimochodem, proč by vlastně měli hudbu dělat jen lidé mající hudební sluch? Vždyť to je jasná diskriminace.