Nad Orlicí.

Jedna má známá se narodila v Ústí nad Orlicí, ač to tam její máma měla z místa bydliště celkem daleko. Legendární vozidlo Škoda 1203 prý po cestě selhalo a do porodnice ji dovezli policajti, vlastně tehdy ještě VB. Proto asi nebyl čas se zajímat o místní hudební tradice a významné rodáky. Imaginární hospodu nezná (a to malá gramodeska vyšla ve stejném roce, jako se dotyčná narodila). A kvůli jejímu hiphopovému vkusu ji Janouškův výtvor nejspíš úspěšně mine i v dalších letech a nedozví se nic o svém rodném městě. Pravda, neznám PSH a podobná tělesa, možná něco o Ústí mají.

Ale problém Ústí nad Orlicí je spořádanost. Žádné vysoké pece, žádný sociální neklid, žádný specifický jazyk, žádný specifický místní produkt, nic, co muzikantům od Fleretu přes Nohavicu po Yo-Yo Band pomáhá splnit písničkový plán. Jen jedna dávno zrušená hospoda, navíc ještě za totáče. Pche.

To k leckteré vesnici na našem území se vážou historky romantičtější, tesklivější, zemitější. V knihovně mi stojí bichle s názvem Národ v písni a tam se to místně určenými historkami maskovanými za lidové písně jen hemží. Takhle jsme kdysi dávno s kapelou zpívali lidovku z vesnice Zlukov a jednou jsme přímo na místě zkoumali její obsah – východ slunce, křičící kohouti, ve kterém domku asi žila zpěvákova vyvolená? Však průvodci na památkách vědí, že největší zájem je o pověsti a lehce upravené příběhy. Na dvoustý šedesátý čtvrtý obraz se nikdo nepodívá, zato si všichni prohlédnou začouzenou zeď, kudy určitě prý možná letěl čert.

Z chodských vesniček, zdroje to daremných příhod, jsem se začátkem prázdnin vydrápal na horu Koráb (ne na tu makedonskou, ale na tu naši malou českou, nad Kdyní). K ní, pokud vím, žádná píseň není. Ona totiž slova zůstanou v údolí, tam nahoře se hrají jen instrumentálky. A to v hlavě. Doufám, že po hřebenu směrem na Klatovy ještě dlouho bude dupat hlavně zvěř, a ne turistická obuv.