Kola času.

V libereckém IQ parku mají řadu ozubených kol zpřevodovaných 1:10. První chvátá rychlostí přiměřenou moderní době, jedna otočka za sekundu. Poslední je zalité do betonu, protože ho celý oběh čeká za pěkných 31 milionů let. Času dost. Z pohledu lidského života člověka jsou od jedenáctého počínaje další kola zbytečná, ale tam někde se teprve začínají zahřívat ty mlýny, co melou celou noc a melou celý den. „Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí...“

Ano, mé první setkání naživo se Spirituál kvintetem ve zlatých osmdesátých a vlastně i komentář k aktuálnímu dění. Když píšu tenhle článeček, leckdo vidí v erupci aktivity mužů zákona práci Božích mlýnů. A jak si čtu komentáře na blozích různých levelů, většina z nás hned skáče na druhou sloku: „Ó já bych aspoň na chvíli chtěl být mlynářem / pane, já bych mlel, až by se chvěla zem / to mi věřte, uměl bych dobře mlít / já bych věděl, komu ubrat, komu přitlačit.“ Nějakých sedm osm milionů ochotných mlynářů, kterým je všechno jasné, by se tu bez problémů našlo. A to bychom žasli, jakou rychlostí bychom se navzájem semleli.

Upřímně, radši zůstanu u sloky první. Tedy, že věci se hýbou, byť neviditelně.

Nedávno se nám porouchala lednička. Po jedenácti letech. Na dnešní poměry to byl neuvěřitelný držák. Ve chvíli, kdy jsem jel pro novou, mi došlo, že jsem jedenáct let nekorigoval představu, že naše domácí spotřebiče jsou úžasná děla. Uvažoval jsem o tom chvíli a pak přemýšlení stopl, neb jsem se začal dobírat nepříjemně blízko korekce představ o mých blízkých a nakonec i o sobě. Tedy, že nejsem a ani nebudu úžasné dělo, s tím jsem se už dávno smířil, ale že někdo zamáčkne povinně  nostalgickou slzu, kopne mě do sběrného dvora a zajede do Alzy pro nový exemplář, to mi přece jen ještě trochu vadí.

Pak jsem jel tramvají a všiml si čerstvě prošlého plakátu na letošní Folkový kvítek. Daněk+Dvořáček, Semtex, Lokálka, Pavlína Jíšová, Nezmaři, Janoušek+Vondrák, víc si nepamatuju. Fakt tam byl rok 2013. Jeden neuvěřitelný držák vedle druhého. A taky geniální dramaturgický tah – kouknete na plakát a řeknete si: „Jo, je mi pořád pětadvacet.“

Jen se trochu bojím, že až budu v létě dokopán starší i mladší generací k vytažení kytary u táboráku, zavládne v určitých kruzích mírné zklamání, že jsem se dodnes nenaučil žádného Jacksona, Pink, Keshu, ba ani Tomáše Kluse, no toto! (Mám pocit, že Chinaski se stávají ponenáhlu retrem.) A pak vysvětlujte, že se tam nahoře mele v léty prověřeném rytmu trampíren z první republiky, případně Beatles...