Remíza

Představte si, že by se fotbalová mužstva po deseti minutách zápasu dohodla na výsledku 0:0 a hráči by šli do hospody. Asi by tam nedošli, protože by je mezitím diváci zlynčovali. Naproti tomu šachisti něco takového udělat můžou a dokonce zhusta dělají. Pravidla dovolují se dohodnout na remíze kdykoliv, tedy teoreticky klidně už po prvním tahu. No, tak drzý zas nikdo není (riskoval by kontumaci za diskreditaci šachové hry), takže se zpravidla rychle odtahá osm, deset, dvanáct tahů. A pokud by snad někdo přišel s podezřením, že remíza byla dohodnuta už před partií (to se taky nesmí), existuje několik cest, jak několikrát „korektně“ zopakovat pozici, a to už je remíza z moci úřední, bez nutnosti dohody.

Dlouhá léta vadily krátké remízy jen tak z principu. Klasická šachová partie totiž může trvat mnoho hodin i jen pár minut, přičemž výsledek může být tentýž. Hlavně v zápasech o titul mistra světa byli asi diváci občas naštvaní – zaplatili si vstupné, ale opatrní velmistři posunuli pár dřevíček a rozešli se smírně. Dnes ale každý vrcholový turnaj či zápas potřebuje hodně peněz, a tedy sponzora. Ten chce být pochopitelně na očích co nejdéle a do krátkometrážní frašky rozhodně nic nenaleje. I vymýšlela se administrativní opatření, jak s remízovým pseudobojem zatočit, ale když není motivace, vždycky se úřední zákaz nějak obejde.

Člověk na pódiu by leckdy chtěl mít také právo nějak se dohodnout na remíze a jít zakalit nebo domů (případně oboje najednou). Když je málo lidí, když je za to málo peněz, když není atmosféra... Ustát nepříjemné okamžiky se ctí, to ukáže, kdo je formát (či opravdový šoumen) a zahraje pro deset lidí se stejným zápalem jako pro tisíc. Dokonce čím prázdnější sál, tím je každý posluchač vzácnější a zasluhuje větší odměnu. On totiž člověk může být vůbec rád, že hraje.

Z paměti tahám dvě vzpomínky.

Odpoledne posledního dne na Zahradě asi před osmi lety, leje jako z konve a v amfíku se dvacet lidí shluklo pod pódiem. Bílá nemoc je počasím přirozeně trochu nakvašená, ale hraje a po prvním přídavku tlak přítomné veřejnosti i kapelníka donutí bubeníka znovu smontovat nádobíčko, aby se mohla dát ještě jedna. Žádná rychlá remíza a hupky ke grogu.

A loňský prosinec, kdy na koncert našeho Pětníku v Divadle Gong dorazilo sedm platících diváků. Brblání v kapele, touha vyhnout se trapnosti situace zkrácením programu. Beztak jsme v provizorní sestavě, tak co. Jo od ledna, to bude jiná. Den poté se dovídáme, že minimálně pro letošek se návrat do původní sestavy odkládá a nebude ani provizorní, přerušujeme činnost. Lítost nad nacvičenými a nepředvedenými novinkami, kdybychom to bývali věděli, tak bychom...

Kdyby tak šachistovi reálně hrozilo, že partie bude jeho poslední, možná by si ji užil. Ale to by se za rychlé remízy muselo popravovat. A to není úplně dobrá motivace.