Jak to zapsat?

Kdysi byl člověk „od počítače“ považován za blázna. A něco na tom opravdu bylo. Počítačový pravěk s děrnými páskami a štítky, ba i starověk s íkvéčky a programovacím jazykem Basic byly založeny na nelidské exaktnosti. Na Malostranském náměstí jste se v děrovně překlepli v jediném znaku, za trest jste ztratili den času a byli donuceni znovu vyběhnout do podkroví. Matfyzáci všechny štvali (nebo to bylo naopak?), neboť normální komunikace mezi lidmi nepřesnosti připouští, dokonce je očekává. Takže nás v závěrečném ročníku trochu iritovalo, že se do matematiky začíná regulérně dostávat pojem „fuzzy“ (neostrý, mlhavý). A když po přelomu milénia firma Centrum přišla s vyhledávačem Morfeo, jenž uměl hledat i jiné tvary slova, synonyma, a ta nonexaktní hrůza, i opravovat překlepy, byl to pro mě částečně šok, částečně Kolumbovo vejce. A vidíte, dneska nacpeme do gůglu „hnrec“ nebo „zábva“ a velký bratr ví, co jsme vlastně mysleli. Nebo se nás slušně zeptá.

Ach, ta postmoderna. Nebo nespoutanost a svobodomyslnost dnešní doby? Jenže schopnost reagovat na neúplný nebo podivný podnět se svobodou – aspoň v historických příkladech – souviset pranic nemusí.

Tak například v jednom prastarém jazyce se zapisovaly jen souhlásky, samohlásky si musel čtenář domyslet. V hebrejštině. A kdo zná Tóru, jistě souhlasí s tím, že mnoho svobody (aspoň v dnešním smyslu) si Židé neužili. Ovšem na úvahách, zda JHVH je Jahveh, Jehovah, nebo ještě jinak, se vcelku vyřádit mohli. Vlastně tak Hospodin položil základ, ze kterého čerpá jazz: jsou načrtnuty obecné kontury jako tempo, takt a tónina, ale do toho si doplňte sami.

Přesné dodržování zápisu hudby máme v evropském prostoru až od doby klasicismu, tedy od Mozarta. Před ním sice téměř matfyzáckým puntičkářstvím proslul taťka Bach, ovšem odpusťme mu to, fugy by mu jinak nefungovaly. Normální barokní skladatelé ale počítali s tím, že muzikant zahraje mnohem víc (a někdy i jinak), než co stojí v partech. Doprovody se psaly pomocí číslovaného basu (basso continuo, barokní podoba akordických značek) a speciálně v pomalých větách sonát koukají na sólistu jen dlouhé noty. Tak do toho, něco vymysli! Dokonce v jakési škole hry na zobcovou flétnu jsem se dočetl, že určité stručné zápisy měly ustálené konvence hraní – třeba sestupný kvintakord g-e-c jasně vyzýval k vložení mezilehlých not f+d.

Vzpomněl jsem si na to, když jsme doma cvičili na zobcovku a dostali se k různým druhům zobcových fléten. Pro tu nejmenší, sopraninovou, psal i sám Antonio Vivaldi. Hurá na YouTube si poslechnout, jak kdo zdobí pomalou větu proslulého Koncertu C dur (katalogové číslo 443)! Zadáme do vyhledávače „vivaldi sopranino recorder c major 443“ a přečkáme úvodní tříminutové Allegro.

Poslouchal jsem živé i studiové nahrávky, ale pocit uchvácení se nedostavil. Pak jsem si vzpomněl, že tenhle koncert hrál kdysi i Jiří Stivín, změnil jsem vyhledání na „vivaldi stivín 443“. A bylo to tam. Jestli byl Antonio opravdu tak veselý, jak veselá je jeho hudba, musela se mu líbit Stivínova muzikantská drzost. (A že Jiří velkými prsty na prťavé flétničce dá při opakování v pohodě i dolní fis, to je fakt majstrštyk.)

Baroko bylo vlastně docela spontánní období. Jen člověk musel umět na něco hrát.