Na co jsme citliví

„Ne, tmavě oranžová, to je hloupost, říká se tomu lososová. A tohle není tmavě červená, nýbrž bordó. A víš ty vůbec, co je to purpur?“ Takhle mě s oblibou deptala bývalá kolegyně. Prý chlapi neznají pořádně barvy. Jenže to se plete, já rozeznám minimálně těch zhruba padesát, co si můžete navolit v Excelu. Pravda, s názvoslovím je to trochu horší.

To mé děti až tak nezajímá, protože barvy mají namíchané ve vodovkách předem. A protože malují hrozně rády, postupně se nám doma hromadí vodovky s vyjetou horní řadou. Tam, jak mě kdysi učili ve škole, sídlí teplé barvy, kdežto v té dolní studené. (Ono je to ve skutečnosti s teplotou barev malinko jinak, ale není to až tak důležité.) A teď – schválně, kolik dokážete vyjmenovat teplých a kolik studených barev?

Nejspíš dopadnete stejně jako já. Těch teplých vysypete z rukávu možná i dvouciferně a u studených skončíte na světle a tmavě modré, no možná ještě azur či tyrkys. Přitom teoreticky je barevných odstínů v teplé polovině stejně jako ve studené!

Vysvětlení je prosté. Lidské oko je nejcitlivější na „teplou“ žlutou, a tak se holt asi víc vyžívá ve všem, kde je nějaká stopa po žluté. Modrá je opak žluté, není divu, že ta asi oku tak atraktivní nepřipadá a samostatných pojmenování svých odstínů mnoho nevybojovala.

A s nerovným přístupem oka k různým míchanicím základních tří barev – červené, zelené a modré – nic nezmůže ani Evropská komise, takoví jsme od přírody. Stejně tak ne každá míchanice tónů se líbí stejně sluchu. Už Pythagoras přišel na to, že čím číselně jednodušší je poměr frekvencí dvou tónů, tím liběji znějí sluchu dohromady. Přes veškeré převýchovné pokusy experimentátorů bude vždycky ta konformní, měšťácká, staromódní durová stupnice většině lidstva příjemnější než modernistické zmenšené šestko-devítkové akordy či akustický chaos ve stylu Oliviera Messiaena.

Je před námi rok, který se podle některých vůbec neměl konat. Ale dočkali jsme se ho a i to samo je dar. Přeju nám všem, abychom těch darů objevili mnohem víc. Spousta věcí je jednodušších, než si člověk myslí – jen poznat, na co je citlivé oko, ucho a hlavně srdce těch druhých.