Silikonový spoluhráč a Turingův test

V žákovském věku jsem hrával závodně šachy, teď už jen sem-tam sleduju nějaký turnaj pro zábavu. Za ty desítky let do šachů pronikly počítače. Ačkoliv, pronikly... Když jsem v patnácti poprvé hrál se speciálním šachovým počítačem, byla to zábava, protože ho bylo možné po určitém úsilí porazit. Dnes jsou stroje v podstatě neporazitelné a chladná dokonalost odrazuje. Změnily se na orákulum, které ihned ví, zda tah střelcem na e3 byla chyba a jak jí může soupeř využít. Jen si představte, že byste se dívali na fotbal a na obrazovce se vám neustále ukazovalo, kam by to měl kdo kopnout a kam utíkat a jaká je pravděpodobnost, že z toho bude gól.

Teď jsem se ale dočetl, že někdo chce sestrojit šachový program, který bude hrát lidsky. Nalejete do něho stovky partií nějakého hráče a on se bude chovat podobně jako on – bude mít podobné znalosti, dělat podobné chyby a v něčem si naopak bude velmi jistý. Nemusíte chodit nikam mezi lidi, nemusíte ani hledat soupeře na internetu, prostě si pustíte Frantu Nováčka doma v elektronické podobě. Jak trefně poznamenal jeden z diskutujících, taková silikonová nafukovací panna pro šachisty (silikon zde nemá erotickou funkci – pod českým názvem křemík je znám jako základní prvek pro výrobu polovodičů).

Takže svého druhu pokus o průchod Turingovým testem. To je experiment, při kterém na vaše otázky reaguje souběžně člověk a počítač a pokud je od sebe nedokážete rozlišit, počítač úspěšně prošel. Pokud vím, cenu za stoprocentní úspěch v testu (tzv. Loebnerovu cenu) ještě nikdo nedostal, asi se to nepodaří ani umělému šachistovi-člověku, ale stejně mě zamrazilo. Koho prvního napadne, že vytvoří umělého muzikanta, který hraje realisticky? Občasná faleš, nedokonale znějící tón, zadrnčení struny, rytmické zakolísání – no neříkejte mi, že by z deseti vystoupení nešlo nějakého bluegrassistu přečíst tak, že by jedenácté za něj věrohodně odbrnkal inteligentní stroj. Jen si představte, že byste si mohli doma pouštět oblíbeného interpreta a on by to nezahrál ani nezazpíval pokaždé úplně stejně. (Nebo, jinak řečeno, ta chyba, co vás tak strašně točí, by tam nebyla pokaždé.) Ušetřilo by se na honorářích a muzikanti by mohli jít někam kopat. Příkopy. Ledaže by počítače pronikly i sem a poslaly k lopatě robota, který se fláká a nadává stejně jako lidi.

No, ono to spíš dopadne jako s virtuální realitou, která byla hitem devadesátých let a dnes po ní pes neštěkne. Ukáže se, že to prostě nefunguje a lidskou nedokonalost není možné napodobit. Jen aby na ty nedokonalé šachové soupeře a živé muzikanty zbyla mezi stránkami Facebooku nějaká časová díra...