Co si pouští děti.
Tak nám Karel Plíhal konečně po dlouhé době vydává
novou desku. Karolince jsem to zatím neříkal, i když má Plíhala na své
empétrojce spolu s Jacksonem a Strýčkem Jedličkou a prý si ráda pouští V
skříni. To je příklad, jak jeden povedený slogan může rozhodnout, věta „kámo,
dej mi čouda, cígo za velblouda“ má úspěch i popadesáté.
Myslel jsem ovšem, že písniček pro děti najdu u Karla
větší hromadu. Tak nějak jsem si jeho hravost spojil s dětským světem, ale
málo platné, Nohavicovi Tři čuníci táhnou víc. Ono taky napsat písničky pro
děti, natož vydat dětské album, je možná větší fuška, než vyprodukovat
normální řadovku. Ono totiž na dospělé fungují osvědčené recepty – láska
(páska), pohoda-klídek-tabáček, návraty z flámu, když muž se ženou snídá,
když žena po snídani muže emancipačně vykopne, když žena neví, kterým mužem
se má nechat svést na snídani... Jenže stejně jako nejde věrohodně napodobit
dětské žvatlání, nejde proniknout bezezbytku do jejich myšlení. Z přibližně
dvaceti cédéček při cestách točíme v autorádiu asi tři, a to nechtějte radši
vědět, jaká, nebo mi sem Jupp zakáže psát.
No, rodič s dítětem repertoár nakonec nějak vyjedná.
Ale pro prarodiče to je test tolerance a pochopení. Naštěstí se do
seniorského věku začínají dostávat lidé vyrostlí ne na Dvořákových
kvartetech a Smetanových operách, nýbrž květinové děti let šedesátých. A
stejně jako babičky pod stolem strkají vnoučatům bonbony, aby máma s tátou
neviděli, budou do nich hustit Yesterday, All My Loving, Sluneční hrob a
Satisfaction.
A co budete svým vnoučatům pouštět vy? Já vůbec
netuším. Obávám se, že pobuřující Dádina diskotéka bude v tu dobu šílené out
retro. Nejspíš bude děti zase vychovávat Mozart a Vivaldi. Ale ono stejně
bude už všechno na jůtůb a bude se odkudkoliv přehrávat přes blůtůt. Abych
si včas pořídil nahrávky ticha, že?
Honza Hučín