Kdy je chytrá muzika blbá

Oděvní průmysl údajně vyvinul šaty, které mění svůj odstín a dokonce průhlednost podle toho, jak se jejich nositel cítí. Připadá mi sice trochu exhibicionistické vytrubovat touto formou každé hnutí své mysli do světa (možná proto nejsem dodnes kamarádem s Facebookem ani netvítuju), ale o tom nechci psát. Vzpomněl jsem si totiž na staré němé filmy, kde diváci dostali jen obraz a zbytek byl na nich. Pravda, byly to zpravidla grotesky, kde hlavní částí byla zpravidla dortová bitva; ale do zasazená do nějakého příběhu, takže schopnost rychle najít linii a rozpoznat vztahy byla užitečná.

Když film nemluvil, aspoň se hrálo. Při prvních projekcích dokonce seděl v sále klavírista a doprovázel projekci svou produkcí. Museli to být fakt dobří muzikanti: vyšívat ragtime, koukat přitom na plátno (a nezakoukat se), improvizovat zvukové efekty, to chtělo značnou praxi. Dnešní „živá country“, jak hospodské hraní inzerují majitelé podniků, to má jednodušší – odemele si své připravené sety a nemusí pátrat, jaká je nálada a zda se právě teď hodí víc Montgomery nebo John Hardy.

Mimochodem, je zajímavé, že určitý hudební styl se hodí skoro ke každému videu. Když můj bratr točil prázdninové puťáky na osmimilimetrový film a s kamarádem po večerech stříhal, vždycky k tomu přidal nějaký ragtimový nebo dixielandový podklad. The Entertainer, Maple Leaf Rag, Easy Winners – vlastně na tom nezáleželo, cokoliv z toho se k letní pohodě náramně hodilo. A zkuste si ke svým záběrům z dovolené představit jazz nebo Novosvětskou, pokud ji tedy netrávíte zrovna v USA.

Vychází mi z toho, že takzvaně chytrá hudba se k mnoha příležitostem hodí blbě. Nad čím ohrneme nos, neb je plytké a zdá se provařené, to je ve skutečnosti univerzální.