Klid, mír a bezradná Tereza

Potkalo nás to na Velký pátek v brumovské restauraci. Objednali jsme dva smažáky a oči neomylně zkonvergovaly k běžící televizi. (Dřív bývala všude Nova, dnes „lepší“ podniky pouštějí Óčko, ale do ČT 2 zbývá ještě kus cesty.) Záběry z kostela, nějaká pomalá písnička, pak povědomá postava sedící v lavici a povědomý hlas. Že to je Richard Müller? A o kus dál trčí nějaká holka, asi taky zpěvačka. Aha, jmenuje se to Klid, mír a pokora, zapamatovat.

Doma v Praze jsem si to pustil celé, v tichu, klidu a míru. Klid a mír se zdržel jen během předehry, pak už jsem musel vyčerpat zásoby pokory, abych to vydržel. Tereza Kerndlová asi při hledání, jak oživit svou kariéru, narazila na chaloupku tří medvědů a ti jí prokázali tři medvědí služby. Táta medvěd se znal s místním kostelníkem a posadil ji do lavice – její mírně vyděšený pohled přímo do kamery prozradil, že do tohoto prostředí nejspíš nechodí pařit pravidelně. Máma medvědice ji navlékla do čehosi lesklého jakoby síťovaného, co se do kostela jistě báječně hodí. A malý Míša řekl: „Terezko, mám rád jednu písničku od Müllera, zazpívej mi ji!“ Poslušné děvče spustilo pěkně od plic, tak, jak ji v Black Milk naučili, čímž mimořádný kulturní zážitek korunovalo. Richard se na to radši celou píseň nedíval, jen občas utrousil „aj keď sa to občas nedá sniesť“. Sestříhat a šup s tím ven.

No, stane se, a to i nám pod zkratkou FCT(B)(FLMPSVZ). Prostě se v očích autora stane zpěvačka hudebním nástrojem (omlouvám se za genderovou nevyváženost, ale obráceně to moc často nebývá) a jako se kytara nevzpěčuje sebezběsilejším akordům, nešprajcne se přece ani slušně vychovaná zpěvačka. Někdy si říkám, že slečny s darem krásného zpěvu musejí být do textaře bezhlavě zamilované, anebo totálně otrlé, protože portfolio pocitů vyjádřených během celovečerního koncertu je – jak to říct – velmi pestré.

Inu, jak je vidět, emancipace má ještě své rezervy. Ale, Richarde, počítej s tím, že v příštím klipu si neposedíš, Tereza tě prožene někde na dýze.