Pokec jako sejšn?

Změnil jsem práci. Penězovod k úředníkům se zdál ministerstvu příliš složitý a bylo třeba ho zkrátit, z čehož jsem vyvázl se zákonným odstupným a přestupem k soukromé konkurenci.

Takže místo meditativního vaření čaje, brouzdání po netu a klábosení s kolegy si již několik dní zvykám na divokou řeku a už se občas udržím nad hladinou. Nestěžuju si, jsem rád, vyšší tempo mi asi sedí víc. Kromě toho tahle firma nabízí možnost pracovat zcela plnohodnotně z domova, z kavárny, z firemních kuchyněk či z Madagaskaru (v posledním případě, pravda, jen z míst, kde ulovíte nikoliv Alexe ani Mártyho, ale internet). Upřímně, nenadchlo by vás něco takového?

Někoho asi ne, protože potřebuje s ostatními nejen mailovat, tvítovat, skajpovat a esemeskovat, ale taky normálně promluvit z očí do očí. Skoro bych řekl, že v dnešní době se osobní setkání stává pro zažrané kompjuteristy stresující a radši si s vámi povídají přes nějaký stroj. Kam s očima, když tu není monitor? Jak zaměstnat ruce závislé na datlování a klikání? A ten divný pocit v žaludku, není to normální tréma?

Jsou muzikanti, kteří by celý život strávili nejradši ve studiu nebo v aranžérské práci. Vymyslet, složit, napsat, vypiplat nahrávku, vypnout stroj a jít od toho, oni si to na druhé straně linky posluchači nějak přeberou. Ale i zcela normální hráči a zpěváci cítí rozdíl mezi zkouškou, kde se dá vzít všechno zpátky, a pódiem, kde falešnou notu párem volů do krku nevtáhneš. Bude za chvíli posezení u kafe podobnou sváteční příležitostí jako jam-session?

Trochu se bojím, že jo. A tak radši s ostními kafuju už teď, ať mám natrénováno, až to přijde.