Přesouvání

Jestliže nejste profesionální řidič nebo messenger, asi vám cestování – myslím v pracovní dny – připadá jako hluchý čas. Ambiciózní rodiče, kteří již v předškolním věku řádně okroužkovali své děti, do přesunů investují i několik hodin denně. Několik hodin vyplněných čtením, tlacháním, psaním esemesek, bloumáním, klimbáním, případně tichým utrpením, kdy už tam budeme a jestli to dnes zase nestihneme. Zkušení už vybavili svůj biorytmus upgradem uvádějícím systém v pevných časech do úsporného režimu.

Jelikož trávím pár hodin týdně se studenty a často prohrávám s pokušením brát to mazácky bez přípravy, načež mě v metru začne hryzat svědomí, minimálně dvakrát týdně jsou pro mě ranní přesuny stresovou dřinou. Start výuky je pak pro mě vysvobozením, vlastně symbolickým vrcholem, na který jsem se ráno mezi Karlákem a Butovicemi škrábal. Jakousi rozinkou, kterou si smím sezobnout za to, že jsem se předtím naládoval těstem.

No a když padlo slovo rozinka – to mi připomnělo, co kdysi řekl Marek Eben o Plíhalově albu Králíci, ptáci a hvězdy. Průměrné desky prý obsahují hodně těsta a sem tam rozinku, kdežto Karel podle Marka udělal desku ze samých rozinek. Hezký bonmot... ale vychutnáte si rozinku bez těsta? Nejsem si tím vůbec jistý. Abyste poznali, že je něco fakt hodně dobré, potřebujete vědět, jak to vypadá, když to dobré není. Má-li živé vystoupení gradovat, musí mít z čeho – tedy musí mít nějaký relativně nejhorší okamžik. (Navíc, když profík udělá chybu, nevěřili byste, kolik lidí tím potěší. Ale to sem až tak nepatří.) Nějakou chvíli, kdy třeba i trochu nudí, aby divákům umožnil duševní hygienu a nechal je odpočinout, než na jejich záda aplikuje kryoterapii. (Tu přece člověk vydrží taky jen pár minut, že?)

Ovšem i to těsto musí být poživatelné, aby se posluchač k rozince vůbec prokousal. Sláva těm, kteří to vědí a dokáží péct své hudební frgále tak, že z nich všichni spokojeně tloustnou.