Plácání z obou stran.

       Rozhovory na straně „novinářské“ dělám přibližně deset let. Obdivuju kolegy, kteří jsou pohotoví, spontánní, znalí a na vše připravení, já jsem naučil leda zamaskovat své nedostatky  a všechno pak nějak zachránit při přepisu rozhovoru do počítače. Taky si poslední dobou povídám víc než dřív se svými vrstevníky nebo dokonce s mladšími, trpícími nezdravou úctou k mým publicistickým šedinám. Ale aspoň nějaká výhoda stárnutí.
Přepis něčí řeči je mnohem těžší, než se zdá, pokud tedy dotyčný není zvyklý mluvit denně do rozhlasu. Vykutat smysluplné věty s podmětem a přísudkem ze závějí myšlenek, to někdy sežere litry kafe a pětkrát se vymění kůže na špičkách prstů. Až já budu někdy dávat sám rozhovor, říkám si pokaždé, budou to krátké vtipné věty bez balastu. Ha, ha, ha.

Tak mi to teď s novou deskou kapely bylo dopřáno. Krátké vtipné věty, informačně hutné a nepřetěžující posluchačovu nervovou soustavu? Kde bych je vzal. Pokušení sdělit všechny souvislosti a poznámky pod čarou je příliš veliké. Verbální suverenita? Kolikrát jsem se rozjel a ve dvou třetinách věty zjistil, že mě slovosled, použitý slovesný rod a čas tlačí k použití podivného či neexistujícího slova. Štěstí, že rádiové rozhovory byly předtáčené, po patnácti minutách jsem začínal mlít totální pitomosti. Jen jsem si říkal, kolik kafe, případně zuřivě rozbitých skleniček, padne na mé sestříhání.

Ale já se to naučím. Teda – snad. Možná k tomu budeme muset vydávat desku každý rok. Anebo si založím vlastní rádio. A v něm budu hodný na všechny, kdo plácají. To jest v první řadě sám na sebe.