Moje máma je slavící typ. Se čtyřmi dětmi se této zálibě mohla věnovat dost často, protože se samozřejmě kromě narozenin slavily i svátky (tedy jmeniny). Jak jsme rostli a stárli, postupně nás přestávalo bavit jednou měsíčně zpívat živijó, shánět dárky, třást rukou a konzumovat dorty. Na gratulování a přání si totiž potrpěli i naši známí a zachtělo se nám asi mít trochu větší kontrolu nad svým časem. Nicméně forma nějakou dobu přetrvávala, jen se nám ji chtělo čím dál méně naplňovat obsahem.

Slabou stránkou tradic jsou právě ta období, kdy zavedená, tradiční forma začíná všechny tak nějak štvát, ale ještě se nenajde revolucionář, který by bez skrupulí nahradil staré pořádky novými. A tak se všichni tváří, jako že teda asi jo, ale kdyby záleželo jen na nich, tak spíš ne.

Na národních hudebních tradicích vyrostl v minulém století folk, dnes už nedefinovatelný žánr. Ať už ho živil obdiv k hudebnímu importu ze zahraničí, odpor vůči oficiální scéně nebo textařsko-divadelní vynalézavost autorů, kdesi hluboko v hrobech se pochechtávají skladatelé od starých českých mistrů po Mozarta: heleďte, oni to dělají tak jako my, harmonie na tři kila a jednoduchá stavba, melodie plus doprovod, to je náš vynález. A z téhle tradice je daleko těžší utéct než ze slavení u Hučínů. Folk postupně vcucával všechno, co nebylo dostatečně vyhraněné, a zglajchšaltoval si k obrazu svému trampskou píseň, bluegrass, ba Osvobozené divadlo. (Jojo, kdopak umí zahrát Život je jen náhoda s původní harmonií? K táboráku samozřejmě stačí umět cmi6+ a jste za kinga. A dá se to samozřejmě zahrát na tři kila, nebo na čtyři, ať nežeru.)

A tak se stalo, že se folk sám o sobě stal tradicí. Bohužel celkový dojem určuje průměr, nikoliv špičky, a tak pro rockery jsou folkaři ti brnkálisti, co se bojí pořádně opřít do nástroje, pro jazzmany omezenci znající jen dvanáct vesměs rovných akordů, pro staré trampy a folkloristy uzurpátoři hrající bez pokory a vůbec bez výrazu, pro literáty nudní výrobci plytkých textů. V pověstném „rybníčku“ se neplave špatně, ale komu se nechce být od žabince, leze z vody a snaží se uniknout k rocku, jazzu, klasice, moderně, alternativě, kterou pak prezentuje na... folkových akcích.

Po romantismu národního obrození přišla vlna swingu. Co přijde po folku?  Aktivního možná už vůbec nic, jak se zdá při pohledu na stáda se špunty na uších. V každém případě se těch hlasů ze záhrobí nadlouho nezbavíme. „C, F, a teď zahraje G7, vsaď se, Amadee!“