Nakřivo

Posledně jsem psal o stěhování. Nová kancelář, nové zážitky. Aktuálním zážitkem je křivá podlaha, a to hodně křivá. Výškový rozdíl šest centimetrů na délku psacího stolu. Chcete-li si vyšlápnout pár kopců, nemusíte do hor, nechám vás tu klidně chodit celý den.

Kolega Zdeněk je bojovník a setrval na šikmé ploše, zatímco já jsem se zbaběle zdekoval do rohu, kde stůl padá jen o dva centimetry. Podložil jednu stranu stolu statistickými ročenkami, které produkujeme – a pak že naše činnost nemá praktický význam. Odhodil židli s kolečky a usedl na normální, aby pořád neujížděl ke straně. Boj s gravitací ale vyhrát nelze. Už má stůl naproti mně. Druhou půlku kanceláře pronajmeme vědcům, aby v praxi zkoumali einsteinovské zakřivení prostoru. Možná v pracovní době ve skutečnosti letíme v nějakém meziplanetárním korábu téměř rychlostí světla, nebo jak to s tou fyzikou je.

Auto jsem neřídil už asi rok. Ve studiu jsem nenahrával asi pět let. A takhle blbě od žaludku mi nebylo aspoň deset let. Všechno se sešlo během jednoho únorového týdne. Asi to stěhování v práci odšpuntovalo vlnu novinek, ale některé si život opravdu mohl odpustit.

Nedaleko mého bydliště je bowlingová herna s kouzelně křivou dráhou. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že chyba není jen ve mně, a další chvíli, než jsem zjistil, že se to dá velmi dobře využít. A vzpomněl jsem si, jak jsem jako teenager nechápal, že nějaký machr může zahrát dokonalé blues na bráchovu pádlokytaru. Některé věci prostě jdou dělat jen s nedokonalými nástroji.

V centru je spousta restaurací, takže těžká konkurence. Do jedné chodím, protože je levná, rychlá a menu často obměňuje, do druhé, protože je levná, rychlá – a pouští tam zajímavou muziku. Neuvědomuju si, že bych do nějakého podniku chodil kvůli tomu, co hraje z repráků, ale kde dneska uslyšíte starý originál americký jazz? Při Gershwinovi chutná.

My čekali jaro, a zatím… pátého března se děti ptaly, za jak dlouho budou Vánoce. Dobrá příležitost zmínit se, že přesně za tři čtvrtě roku dorazí Mikuláš, a to je u nás velká autorita. Děti se sice strašit nemají, ale někdy máme pocit, že ucedit “kde mám to číslo na Mikuláše” je nejúčinnější zjednání pořádku. Dej Bůh, aby to Karolinka do prosince nestihla prokouknout.