Když udeřila před čtyřmi roky ladovská zima, byla z toho aspoň legrační písnička. V letošním lednu jsem nezaznamenal žádný pokus o vtip. Ten přijde až o několik měsíců později ve formě faktur za plyn a elektřinu. Bajo, jeden jsem četl někomu přes rameno. Že prý letošní léto bude suché a horké. Až pak velká voda propláchla pár vesnic, reklamujte to u Dáši Honsové. A rovnou se jí přeptejte, jaká bude další zima.

Stěhuju se. Naštěstí jen v práci a jen o dvě patra výš, nicméně se to musí oběhnout přes dvůr a přes vedlejší budovu. Pan stavitel se asi v hrobě obrací, jak brutálně byl původní obytný dům probourán pro úřednické účely. V některých místech se ale člověk nesmí rozčilovat, protože by se praštil do hlavy – strop v zasedačce má s bídou dva metry, nic pro klaustrofobiky. Aspoň budou porady rychlé.

Stěhuje se i manželka. Naštěstí taky jen s prací, ale ze Smíchova do Vršovic to je už jiné kafe. Při uniknuvších zprávách o stavu hospodaření jejich instituce bych se nedivil, kdyby si spisy naložili do batohů a nákupních tašek, skoro až na místo vás doveze přímá tramvaj a ten kousek do kopce už nějak vyrvete. Samozřejmě ve svém volném čase. Nu což, některé úřady se stěhují i na periférii.

Stěhovala se švagrová. Ta ovšem z podnájmu do vlastního. Objevil jsem paradox prázdného bytu: prázdný byt se zdá menší než byt čerstvě zakrámovaný papírovými krabicemi. Jako bych nikdy nevnímal současný stav, ale představu, jak by to mohlo vypadat. Je to jen můj pocit, nebo to vnímáte taky?

Přemýšlel jsem, v jakou chvíli se v novém bytě či kanceláři poprvé cítím jako doma. Ne, není to pověstná židle (kterou kdo má, tak bydlí, jak praví klasik). Hrnek čaje, přátelé. Dopíšu tenhle příspěvek a jdu si přestěhovat konvici. Příště se vám ozvu už ze třetího patra.