Maje úhrnem asi devět let pedagogické praxe, čelím zcela bezradně nutnosti zapsat svou starší dcerku do některé základní školy. V jaké pohodě bych byl, bydlet tak na vesnici a mít volbu v podstatě deterministickou. Na předělu Prahy 2 a Prahy 4 (přičemž se, při vcelku rozumném dojezdovém čase, dá uvažovat i o expanzi na jedničku, pětku a desítku) se školy o děti perou a z lednového zápisu se stává řešení optimalizační úlohy extrémní složitosti.

Pro nejnaivnější rodiče jsou určeny besedy se zástupci škol. Nasazení příjemného úsměvu plus vlídného vystupování a cílevědomá prezentace se dá vycvičit, škola na sebe těžko prozradí něco nemilého, na dlouhou diskusi nebývá čas, tím pádem si všichni odnášejí dojem, že kterýkoliv ústav poskytuje výhradně procházku růžovou zahradou vzdělávání. Tudíž postačuje naházet vizitky do čepice a jednu vytáhnout. Uklidňující, avšak neurotičtí rodiče se s tím zpravidla nespokojí.

Akce pro školkové děti bez přítomnosti rodičů jsou fikanější past. Děti jsou zahrnuty zábavnými soutěžemi a z nich plynoucími diplomy, lízátky, medailemi a pocity štěstí. Těžko jim vysvětlíte, že tatáž paní učitelka, která se nechala v kostýmu Ferdy Mravence vtipně tahat za tykadla, dokáže nepodepsaný domácí úkol a zapomenuté cvičky odměnit poněkud méně příjemně než čokoládkou. Naštěstí takhle děti obrazí víc škol a snadno pochopí, že do všech najednou chodit nemůžou.

Vyšší level jsou dny otevřených dveří. Školy, které je pořádají, už vstupují na nebezpečné území. Protože rodiče mají svá školní traumata uložena velmi bezpečně, tudíž intuitivně odhadnou, jak by se oni sami na místě dětí cítili. I zkušená učitelka znejistí, když ji detektory zasunutých vzpomínek prověřují, moclipak poznámek rozdá a kolik pozdních příchodů je ochotna přehlédnout.

Jen zlomek škol se dopracuje tam, co je pro muzikanty naprosto samozřejmé – pošle demáč. Tedy nepošle, ale někde vystaví, a vy se můžete kochat tím, jak žáčkové hezky brejlí do mikroskopu a odříkávají planety sluneční soustavy jako násobilku. Nebo vás, můj ty světe, nechají nakouknout do hodiny.

Tak vidíte, tolik námahy se do sebeprezentace investuje, a stejně nakonec rozhodne, ve výběru školy i v muzice, co o vás řeknou ostatní. “Zpívají falešně a je to nuda” – bác ho, běžte se klouzat.

Jen netuším, co budu dělat, až se tohle dovím o všech školách. Asi se odstěhuju na vesnici.