Ano, jsme kulturní barbaři, a co víc, nutíme k tomu své nebohé děti. Místo abychom je vzdělávali v kvalitní hudbě, naučili je nazpaměť názvy Smetanových oper a opusová čísla Beethovenových klavírních sonát, s možnou tolerancí toho nejlepšího ze Svěráka a Uhlíře, byli jsme s nimi na koncertě Maxim Turbulenc.

Není se co divit, že chudinky nejenže nerozpoznaly brak a šmíru, ale dokonce nepředloženě prohlásily, že se jim to líbilo! A co hůř – písně nabádavé o potřebě rozhlédnout se na přechodu a použít podchod ve smyslu § 54 zákona o silničním provozu žádný zájem nevyvolaly, zato podřadné songy Jede jede mašinka a Mraveneček vystřelily děti na nohy a na pódium. A my se na to klidně díváme a ještě máváme poskakujícímu davu. Hanba!

Ale dobrá vůle byla. Osm měsíců zpět, totéž místo, tedy sál pražské Městské knihovny, jdeme s velkým očekáváním na Hodinu zpěvu. Nevím, zda je to projev ekonomické krize, jak se teď všude říká, nebo zda pan Svěrák jednoduše nestíhá, ale Jaroslav Uhlíř byl na to sám – a neutáhl. Děti sice spolupracují a zpívají, jenže na vzdálenost deseti řad a nám se skoro současně vybaví sousloví “výchovný koncert”. Za tři měsíce trochu zoufale na Dobešku na Majdu a písničky z Kouzelné školky, děti se během minuty sesypou pod scénu a už se kotel vaří, ačkoliv tedy písničku neznáme ani jedinou.

Inu, děti se ještě umějí chovat spontánně a nebrání se skákat na místě půl hodiny na stále stejný rytmus, je-li kolem dav, aniž rozumějí jedinému slovu. Děti se ještě neumějí přetvařovat a dělat, jako že to je pod jejich úroveň a vůbec jsou to srágory a to pravé a jediné umění jsou brnkací folkáči nebo nesrozumitelní deprimovaní písničkáři.

Asi to je tím, že ještě nemají deprese. A stejně, i když je už máte – samice versus samci, to je důvod k tanci. Ne?