Eddie Adcock to má za sebou. Američtí doktoři se mu porýpali v těle, aby se mu netřásly ruce a mohl dál pidlikat bluegrass. A dokonce prý při operaci hrál, takže ho v podstatě seřizovali online. Inu, dnešní medicína dokáže zázraky.

Tak si říkám, že by se časem mohly podobné operace stát samozřejmé. Že je to hloupost? Před sto lety se jako hloupost zdálo, že by bylo možné člověku zmenšit nos, odstranit vrásky, zvětšit prsa. (No, to poslední se může někomu zdát jako hloupost i dnes.) Co já bych za to dal, kdyby mě nějaký šikovný neurochirurg zbavil trémy. Ty trapné okamžiky přehrávek LŠU už tak v dost neispirativním prostředí si možná pamatuje leckdo. Nebyl by na to taky nějaký pacemaker, nebo jak se to kouzelné zařízení v hrudníku pana Adcocka jmenuje? Ba co pacemaker, třeba na to za dalších sto let budou pilulky a teleshopping, jako dnes na posilování imunity a hubnutí.

A přemýšlejme dál. Starému banjovému profíkovi stačilo jenom odstranit třas, všechno ostatní uměl, ale co začátečníci? Nedaly by se motorické schopnosti přenášet z mozku do mozku? Jsou to stejně všechno jen nějaké elektrické impulsy, takže by se daly nahrát na nějaké médium. Člověk bude mít nějaký USB konektor a nebude se muset nic učit, jenom si do toho zasune nějakou flešku a hotovo.

Fuj, to jsou ale nelidské představy. Kam zmizela kreativita, jedinečnost, prostě lidskost? Nevím, ta zůstane asi vyhrazena jenom těm nejlepším. Ti, kteří budou mít málo chyb, si je budou moct dovolit; kdo jich bude dělat hodně, bude je potřebovat retušovat. Už dnes umí dobré studio a šikovný zvukař doladit vaše falešné tóny, vyříznout z hlasu nepříjemné šelesty a kdovíco ještě. Kdopak z nás, kteří někdy nahrávali desku, nikdy takového technického dobrodiní nevyužil? Tak vidíte. Tedy, řeknu vám, jak mohli vůbec kdy muzikanti nahrávat bez možnosti střihů? Jak mohli lidi existovat bez liposukce a depilace? A jak mohli v dávných časech prabanjisti hrát třesoucíma rukama? Ještěže žijeme v moderní době, viďte?