Než jsme s plně naloženými koly (a přívěsným vozíkem) překonali dva kopce z Libošovic, prokličkovali mezi auty a lidmi, zaplatili neoblomnému pořadateli vstupné a protlačili se z rohu náměstí aspoň na doslech, už ten kdosi na druhé straně náměstí dohrál a dozpíval. Zanedlouho nastoupili místní jako že westernoví tanečníci, sobotecký jarmark byl v plném proudu. Tatííí, koupíš mi něco? Mně se chce čůrat. A dáme si kuře, nebo langoš? Brr, to je zima. Jo aha, tady mají hrát i nějací muzikanti. Vlastně hráli. Cože, Pavel Bobek?

Léto občas způsobí, že se z muzikanta stane řadový posluchač. Někam vypadnete na dovolenou, a hele, koná se místní trachtace s Pavlem Bobkem. Nebo je pod nedalekým hradem amfík a turné Honzy Nedvěda směřuje náhodou kolem. Nebo je nějaký významný kopec s pradávnou stavbou v zásadě kousek od Hanspaulky, takže ahoj, co ty tady děláš, no já tady hraju, potkáte Ivana Hlase. (No jo, já vím, že už bydlí jinde, ale dovolte mi laciný efekt.) A o den později spíláte autu, které zastaví až skoro uvnitř hudebního stanu, načež z něho vyleze Michal Prokop.

Kolegiální a publicistický reflex mě sice ponouká jít dotyčného pozdravit, poptat se, pochválit, já si ale svou letní anonymitu užívám. Teprve tehdy, když se stanete opravdovým řadovým návštěvníkem, kterého trápí víc tvrdá sedačka, chlad, dlouhá fronta na záchody a na drahé jídlo a pití, riziko krádeže, netrpělivé děti a čas odjezdu vlaku než problémy světa zachycené v hloubavých textech, zjistíte, vo co na takových vystoupeních pod širým nebem vlastně gou. Takové zjištění je k nezaplacení – i když pak má člověk chuť přestat drtivě cvičit sóla a pilovat vokály, protože v přímé konfrontaci s místní kapelou je to marný, je to marný, je to marný. Lepší je si jít kupit harmoniku a vozembouch.

Taky jste v létě někdy byli jen tak součástí davu? Užili jste si to?